Ačkoli je Umbrie v žebříčku návštěvnosti turistů daleko za Toskánskem (Florencie, Pisa, Lucca) nebo Benátskem, zaslouží si minimálně stejnou pozornost. Tento kouzelný zvlněný kraj ve střední Itálii nabízí bohatou kulturu, dramatickou historii i zajímavou přírodní kulisu. Polozapomenutá oblast v těžko přístupném terénu bez přírodních zdrojů a přístupu k moři neumožnila ve 20. století masivní růst, a tak si města jako Gubbio, Assisi, Spoletto, Perugia, Orvietto, Citta di Castello, Todi, která se šplhají do svahů Apenin, zachovala svůj původní historický ráz.
Umbrie je italská provincie, co do rozlohy a počtu obyvatel srovnatelná s Jihočeským krajem (asi 840 000 obyvatel). Umbrie leží v centrální Itálii mezi Florencií a Římem, k Jaderskému moři na východě je to stejně beznadějně daleko jako směrem na západ k moři Tyrhénskému. Ze severovýchodu ji lemují štíty Apenin. Tady pramení Tibera, která si jako životodárná tepna razí cestu suchou kopcovitou krajinou směrem na jih k Římu. Na jihozápad se Umbrie nejasně vytrácí ve třech tečkách vulkanických jezer. Tyto zvláštní bezodtokové oblasti si sobecky hromadí to málo cenné vody, co zachytí přilehlé kopce… Přes nedostatek vody je Umbrie s řadou přírodních parků označována za zelené srdce Itálie. Hlavním městem je Perugia, jejíž rozsáhlé historické centrum se rozpíná v prudkých svazích Apeninského podhůří…
Cesty, po kterých tu kráčela historie, jsou spletité, zkroucené a krvelačné jako trnité větve akátů na svazích kopců. Kmen Umbrů se v kraji usadil na počátku 1. tis. př. Kr. a položil základy budoucích měst. Postupně byl vytlačen Etrusky, kteří v Umbrii zanechali mnoho stop, svědčících o jejich kulturní a technické vyspělosti. Byly to stavby Etrusků, ve kterých se poprvé objevuje pro evropskou architekturu klíčový prvek – oblouk – respektive klenba. Etruskové nespojovali těžké kamenné bloky maltou, musely držet jen vlastní vahou, tak jako na městské bráně v Perugii, která dodnes nese název l´Arco Etrusco. Oblouk od Etrusků převzali a hojně používali Římané, na rozdíl od Řeků, v jejichž architektuře ho neobjevíme. Po bitvě u Sentina roku 295 př. Kr. po dlouhé válce s Etrusky ovládli oblast Římané. Za občanské války byla Umbrie a její hlavní město Perugia poslední baštou přívrženců Marca Aurelia. Octavianus zemi vyplenil a město po dlouhém obléhání srovnal se zemí. V Perugii, která pak na dlouhou dobu téměř ztratila význam, se tak z dob antiky nezachovalo prakticky nic.
Po pádu Římské říše se kraj zmítá v nekonečných válkách, území ovládají Langobardi a Byzantinci. V raném středověku přichází Karel Veliký a oblast připadá pod správu papežského státu. Vznikají nové benediktinské kláštery. Spor o investituru přináší dlouhou válku mezi guelfy – městy loajálními papeži a ghibeliny – městy na straně císaře. Takřka celý středověk je navíc poznamenán šarvátkami mezi šlechtickými rody a také mezi šlechtou a měšťany požadujícími prvky demokracie jako ve Florencii.
Ve 13. století v kraji působí sv. František a sv. Klára z Assisi
, později vzniká řád františkánů a klarisek, země zažívá kulturní i hospodářský rozvoj. Díla gotiky, rané a vrcholné renesance jsou tak asi to nejcennější, co může Umbrie nabídnout. Hlavní náměstí v Perugii zdobí fontána Maggiore s bohatou plastickou výzdobou od sochařů Nicoly a Giovanniho Pisano, kteří zde působí ve 2. polovině 13. století. Na sklonku 13. století vzniká cyklus fresek v nové bazilice sv. Františka v Assisi. 28 ilustrací legendy o sv. Františkovi jsou první velkou zakázkou Giotta di Bondone, který ve své práci opouští gotické kompoziční principy a předznamenává příchod renesančního myšlení. V roce 1308 vzniká v Perugii univerzita.
Nejvýznamnější díla rané renesance pak pocházejí z dílny Peruginovy a Pinturicchiovy. Na Perugina si můžete „zajít“ do národní galerie v Perugii umístěné v krásném gotickém paláci Palazzo dei Priori. Naneštěstí většina děl je soustavně rozpůjčovaná všude po světě. Jednou z vrcholných částí sbírky je také Peruginský Polyptych od Piera della Francescky.
V roce 1540 je krutě potlačena revoluce v Perugii, s úmyslem vymanit se z područí papežského státu, který vymáhá vysoké daně. Město je již podruhé v historii těžce požkozeno a vypáleno a jeho význam tak jako význam celé oblasti postupně upadá. Na poměrně velkém půdorysu zničeného města pak papež Pavel III. nechává zbudovat mohutnou pevnost nesoucí jeho jméno: Rocca Paolina. Stavbou je pověřen známý římský architekt Antonio da Sangalo ml., který projektuje také další systémy opevnění v oblasti (Orvieto).
Nit historie si tady dovolím přerušit a čtenáře, který snad dočetl článek až sem, pochválím za trpělivost, a pokud ještě nebyl dostatečně nasycen plodnými fakty, odkážu jej na diskuzi o pár pixelů níže, kde lze všecinko elegantně dovyprávět.
Napsat komentář