Možná vám dnešní téma Okénka kavárenského povaleče bude připadat trochu mimo. Anebo spíš málo mimo – nedá mi totiž, abych nezareagovala na situaci v dálném Tibetu. Shodou šťastných náhod došlo k tomu, že jsem tuto zemi na střeše světa měla možnost před dvěma lety navštívit. Strávila jsem měsíc ve Lhase, na prašných cestách tibetskou krajinou, u hory Kailás a v různých klášterech po cestě, včetně těch největších, které se teď staly ohnisky protičínského odporu.
V tisku se zdůrazňuje, že Čína přinesla do Tibetu pokrok, infrastrukturu, turistický ruch. Jenomže to, co zní jako změna k lepšímu, něčím takovým není a nikdy nebude. Čína staví silnice a železnice nejen proto, aby zemi zahltila turisty, což by nebyla až zas taková tragédie, i když to znamená, tak jako všude jinde, že se posvátná místa stanou pouťovými atrakcemi. Čína moc dobře ví o nerostném bohatství skrytém v Himalájích, a proto staví na horská území přepychové cesty, které nevedou nikam – respektive do míst budoucích dolů.
V roce 1968 nás ruská armáda také přijela osvobodit – někteří si na to ještě vzpomínají. Každý uzurpátor (pokud se mu nepodaří vyvraždit všechny hned) se ohání tím, jaký přináší pokrok a blahobyt. Ale ať si ten svůj blahobyt strčí za klobouk. Nevycházím z informací z médií, ale z toho, že jsem vylezla na kopec nad Lhasu a viděla jsem na vlastní oči, co znamená čínská výstavba – znamená to zbořit staletou budovu kláštera a postavit novou, hezčí, barevnější. Znamená to obklopit staré město neuvěřitelnými předimenzovanými sídlištěmi. Posunovat celé vesnice blíž k cestám, aby byly pod kontrolou, a tak je zbavovat přirozeně příhodných míst. Stejně jako v Čechách vyčítám osobně komunistům hlavně to, jak zničili krajinu a města, která zohyzdili všemi těmi obchodními domy Máj na starobylých náměstích a šedivými sídlišti na předměstích, jak regulovali vše bez ohledu na tisícileté zkušenosti, což vedlo mimochodem i k velkým ztrátám při povodních v roce 2002. Přesně tímto přístupem se vyznačuje čínská vláda: velikášským, bezohledným, pokryteckým, arogantním – není tedy divu, že jediní z českých politiků, kteří se Číny zastali, byli Filip a Paroubek – to je totiž přesně ten přístup, který jim vyhovuje.
Přeji všem Tibeťanům, aby se v budoucnu mohli věnovat své buddhistické verzi kavárenského povalečství, která vedla k jejich velké moudrosti, a celému světu: šťastny nechť jsou všechny bytosti. Óm.
Galerie{gallery}nekultura07/vytvarne_umeni/okenko19.3.{/gallery}
Napsat komentář