Informace je cenností tohoto světa, stejně jako jí bylo v době železné železo. Mít přístup k informacím znamená získat moc, mít správné informace úspěch. Co všechno je ale vlastně informace? Jedna z definic ji vymezuje jako to z přijatých dat, které nám utkví v hlavě, což by ovšem znamenalo, že informace je vlastně vždy zajímavá informace, ať už z jakéhokoli hlediska. Kousek, který se nám hodí do skládačky. To, co nám stojí za energii vynaloženou k uložení do paměti.
Z informací se tvoří síť, která zachycuje zase další informace jako zajímavé, tedy související a zakomponovatelné a rozšiřuje se jako pole působnosti. Kdybychom zkusili podobně uvažovat o výstavách moderního umění, pak by díla, která nám utkví v hlavě, byla ta, která pro nás představují informaci, jinak řečeno jsme schopni si je někam zařadit – ať už do racionálního či snového řádu. (A když je dojem dost silný, způsobí malou revoluci a vynutí si vybudování úplně nového myšlenkového zřetězení – funguje jako neodbytná informace, která se nám tak dlouho vrací na mysl, až konečně přijdeme na to, jak ji použít, pokud se ovšem dříve nezcvoknem.) Nejen v tomto ohledu je zajímavá výstava Neexistuju, když mě nevidíš zaměřující se v galerii Futura do 10. února na to, co je v uměleckém díle, konkrétně fotografii, skryté, nepřítomné, chybějící, tedy na informaci jako mezeru – ne nic, ale ani něco – jako to, co má své místo, na kterém ale vlastně nikdy není.
V členitém prostoru galerie najdeme jak práce, které jsou již prověřené časem – například Skryté podoby Jiřího Davida, portréty složené z dvou levých a pravých polovin tváře, či část série Řeholní pacient Václava Stratila, včetně fotografie pokryté skvrnou z negativu poleptaného močí, tak nejnovější díla vytvořená přímo pro tuto výstavu. Za všechny zmíním nápaditý projekt 
skupiny Guma Guar Letní den, který se skládá z videa a fotek dětí zkoušejících si nadšeně uniformy a zbraně, kde se hrozba násilí skrývá za rozesmátými dětskými tvářemi, Nenenene Jana Šerých, místnost celou polepenou pasovými fotografiemi, na nichž je vidět jen ruka zakrývající objektiv, fotografie Aleny Kotzmannové, záběry lesku a bídy periferie s blikavými neonovými nápisy, ve kterých nikdy nesvítí všechna písmena, surrealistickou videoprojekci dvojice Mina, v níž si dva protagonisté nenápadně pod záminkou pořizování snímků z výletu vyměňují části tváří a identity… Avšak největším zjevením pro mě byl bezkonkurenčně Michal Pěchouček a jeho Kočárkárna z roku 2004.
Kočárkárna je nejtajemnější z prezentovaných prací. Jde o patnáctiminutovou sekvenci, která se od filmového pásu liší tím, že je diskontinuitní a vertikální – stejně jako v Pěchoučkových fotorománech a obrazových sériích je příběh komiksově stříhaný, jednotlivá políčka v tomto případě následují před očima jako ve výtahu projíždějícím jednotlivými patry, ale na této cestě stoupáme z hlubokých vrstev země, z nerozlišené hlubiny přes jednodušší struktury k rozvodům energie, elektrickému vedení a teprve potom skrz sklep výš do paneláku sedmdesátých let až do záhadného květinového pokoje. Sugestivní dílo se vyznačuje důrazem na detaily (což se zdůrazní
vertikálním i horizontálním členěním záběru – potažmo prostoru i času) a citem pro struktury, rozvody, sítě a vzory. Atmosféra připomínající filmy Davida Lynche či Jana Švankmajera je podpořena povedeným zvukovým doprovodem a je založena především na nevyřčeném zásadním sdělení, tušených souvislostech a tajemných náznacích a symbolech (klíč, vláček, lilie). Zvlášť již v úvodním záběru, v němž kamera zabírá absurdně dlouhý železniční sloup s výstupky připomínající stonožku, sjede na koleje a ty přecházejí v geologické vrstvy, čímž se naznačí, jak působivá je pasáž, ve které si člověk povšimne, že na obraze, který je vždy ukázán ze dvou stran, takže v dalším záběru je ten, komu jsme viděli do tváře, obrácen zády, hledí dítě v náručí ženy vždy na diváka. Téměř přesně v okamžiku, kdy si to divák uvědomí, se obraz poprvé zasekne (první informace – skok na novou úroveň?) a objeví se klíčová modlící se postava v květované zástěře – autor sám. Poslední okénka postupují trhaně, až se úplně zaseknou u postavy vystupující zpoza dveří, film končí jakoby přetržen, bez závěru, ale ve skutečnosti jen pointa není na svém místě, protože předešla konec. A tak poezie nemožností zase předčila seznam možností…
K textu tentokrát připojuji záběry, které pocházejí buď z expozice, anebo mi stály za uložení do paměti po cestě městem.
Více na:
Napsat komentář