Božínku! Ti cvrčci ale křičí! No tak! Ticho. Štětinkami i sem, do všech štěrbinek, do všech zákoutí. Jez. Splav. Vodopád. A mlha se valí ven. Z ruky do pusy. Kouř vypuštěn k oblakům a šustot – kousek z Vysočiny a z krávy a kozy. Tekutiny. Každý by měl denně vypít alespoň dva litry. Vstávej, rychle.
Jeden jako druhý pravidelně jdoucí po sobě. Rovná zem. Jeden jako druhý pravidelně jdoucí po sobě. Zámek uspokojen. Slunce už taky vstalo, plyny ho zamkly. Krok a druhý a plno kroků, asfalt teče, mizí. Vítr šeptá, taška se kymácí v počtu kročejů. Šum prvního rozhovoru.
Vítr křičí, uši naříkají. Cvakla jsem si lístek? Sedí. Oči, nos, ústa, tváře, čelo, vlasy, džíny, tričko, baťoh. Oči, nos, ústa, tváře poněkud rudé, čelo, pleš, šusťáky a košile. Ta spí, já bdím. Jeden po druhém se svým vlastním číslem vlevo. A rychle ven!
Ticho stáří. Chlad budov a lesklé kameny zasazeny v zemi. Skrz silnici doprava, doleva, doprava a znovu doleva. Velké těžké dřevěné dveře opět uspokojené! Jeden jako druhý obtočený kolem tlusté chladné osy a pak už jenom otevřít okna. Molekula střídá molekulu, zátiší hudby z kavárny. Chvíle samoty.
Protivníka zimy na věšák. Hladina. Pak syčí. Pak bublá. Nakonec rozpuštěna v hrnečku. A další had. Syčí. Moucha. Bzučí a z čtyř otevřených oken čteme nápis: VÍTEJTE. V ploše malé obrázky na ploše leoparda (ještě včera ostrov v moři). K velkému E přiskočí myš a dvakrát ho kousne. Za pár okamžiků se tiskárna pozvrací.
Požár! Plameny a kouř a nakonec popel v popelníku. List vedle listu a list pod listem a list přes list a list uprostřed listu a všechny pak srovnané pod sebou. Kulička pustí modro na svrchní list a kůže píše, píše, píše.
Tak začíná její den.
Napsat komentář