Už jednou si vás získala svými Vnitřnostmi (ano, víme, zní to dvojsmyslně). Tentokrát to zkusí s poezií. Dámy a pánové, Darina H.
Ona
| Podívala se na mě a řekla své dceři: „Tak jakou má karmu?“ |
|
| Zelenou. | |
| Zavřela oči a prohlásila: „Vidím obraz Tvé duše, víš, co mi připomíná?“ |
|
| Zamotaný provaz. | |
| Vzala tužku a začala kreslit nějaké obrazce: „Víš, co teď dělám?“ |
|
| Rovnám Tvé astrální tělo. | |
| Zmuchlala papír a hodila ho do koše: „Víš, co Ti bude vždycky chybět?“ |
|
| Smysl. |
To ráno
Seděla jsem
na manželské posteli,
ve které jsi zůstala sama,
když Tě stříhali.
Dohola.
Řekla jsem si,
že nebudu plakat
a budu silnější
než Ti ostatní.
Okolo stojící.
Pozorovala jsem Tě
v zrcadle,
když kadeřnice pohladila
Tvou holou hlavu,
jako by se s Tebou loučila.
Naposledy.
Zavřela jsem oči,
abych neviděla babiččiny slzy
důstojně stékat po tváři,
ale stejně jsem slyšela její vzlyky.
Do ticha.
Snažila jsem se na Tebe usmát,
ale dívala ses před sebe.
Do prázdna.
Chtěla jsem něco říct,
aby to nebylo tak hrozné,
ale mlčela jsem.
Jako všichni
co věděli,
kam jdeš.
Střepy
Sedím na zemi
a počítám střepy ze zrcadla,
co jsi o mě rozbil.
Snažím se je sebrat.
Proč?
Klečím na podlaze
a prohlížím se ve střepech,
co jsou zbarvené mojí krví.
Zavírám oči.
Už zase.
Zvedám se z pokleku
a otírám slzy do vlasů,
za které jsi mě vláčel po místnosti.
Rozhlížím se.
Naposled.
Odcházím do míst,
kde jsme si hráli jako děti,
které měly být šťastné.
Loučím se.
Už brzy.
Stojím na okraji střechy
a dívám se do krajiny,
která pro mě měla tolik znamenat.
Letím.
Konečně.
Agátě
Otevírám dveře
do Tvého pokoje.
Ráno.
A už se nebojím,
co uvidím,
protože to vím.
Ležíš nahá na posteli. Sama.
Vzduch v místnosti
je těžký
stejně jako Tvoje vlasy,
přikrývající
rozmazanou tvář.
Odcházím. Potichu.
Všude je cítit guláš
z konzervy,
kterou sis otvírala
k ránu vývrtkou.
Nevěděla jsi, co děláš. Zase.
Sbírám po zemi
rozházené, kouřem načichlé oblečení,
protože je mi Tě líto.
Až vstaneš, podíváš se na mě. Upřeně.
A obě
budeme vědět,
že sis to zase
zopakovala.
Budeš se snažit usmát. Křečovitě.
Řekneš, že jsi ok,
ale přesto se pořád budeš dívat
na mobil,
jestli nenapsal alespoň
děkuju.
I když víš, že nepoděkoval. Ani jednou.
Budu vyprávět hlouposti
a snažit se Tě rozesmát.
Aby nebylo
ticho.
Občas mi odpovíš. Ze zdvořilosti.
Ze sprchy na mě zavoláš,
že je Ti to
líto,
a necháš téct vodu,
aby nebylo slyšet,
jak vzlykáš.
Chtěla jsem Ti pomoct. Kolikrát.
Zakryješ opuchlé oči make-upem
a pustíš si nahlas hudbu,
co včera hráli,
když ses ještě bavila.
Díváš se do zrcadla. Dlouze.
Šeptáš,
taková jsem já
a zavíráš oči.
Víš, že Tě poslouchám. Jenom já.
Slibuješ si,
už nikdy více,
i když tam za týden
půjdeš zase.
A uděláš, co nechceš. Znovu.
Víme to obě.
Tvoje a moje cesta.
Na hraně.
Puget
Všichni mí muži
mi kupovali
v květinářství
řezané kytky,
i když věděli,
jak je nenávidím.
Stáli tam,
čekali na mě
a v ruce drželi
to mrtvé,
co ještě mohlo žít.
„Ty kytky
jsou pěstované,
aby zemřely,
pro Tebe“,
hájili se,
když jsem tu zdechlinu
v papíru
odmítala přijmout.
Dala jsem ji tedy
do vázy
a dívala se,
jak postupně hnije
a černá,
až zbyla
jen špinavá voda
páchnoucí po kolumbáriu.
Jako vztahy s nimi,
pomyslela jsem si,
když máma vodu vylívala
a říkala:
„Toho si važ,
takový puget
už jen tak nedostaneš!“
Napsat komentář