Šelma

Dokážu
být zavřená celé hodiny, celé dny dokážu sedět mezi čtyřmi stěnami. Kladu slovo
vedle slova anebo steh vedle stehu, hledám v tlustých knihách dvířka do
jiných světů. Šelma přitom tiše sedí tam, kam dohlédnu jen koutkem oka, a pozoruje
mě. Občas zavře oči a dřímá. Večer mi skočí do postele a stočí se mi na prsou
do klubíčka. Živí se mými sny, ráno se jí spokojeně lesknou zuby.

Někdy ale začne
škubat řemínkem, kterým jsme k sobě připoutané, a vyžene mě do ulic.
Bloumáme městem, já vepředu a ona za mnou. Je lstivá, vyčkává, líně se mi vleče
v patách a pak náhle vyrazí jako dychtivý pes a kousek mě táhne. Zatím je
malá, dokážu ji strhnout zpátky, ale je to stále obtížnější. Roste z mých
bláhových nocí jako z vody.

Steh vedle
stehu, vzorem se proplétá poslední barva a bílých míst ubývá, ale šelma se
právě probudila. Kouše do vodítka, protože ví, jak mě to bolí. Odevzdaně
vstávám. Bloudíme spletitými ulicemi, občas zahlédnu tepané zábradlí na nábřeží
nebo oblouk mostu. Šelma větří. Jednou jsem jí povolila a ona mě zavedla
k řece. Často přemýšlím, co by se tehdy stalo, kdybych se nechala svést a
stáhla ji s sebou pod hladinu. Mé sny by se asi proměnily ve stříbřité
ryby a ona by je všechny spolykala. Nevím. Kdo se vyzná v šelmách?

Zase zkusila
svůj starý trik. Popadnu řemínek volnou rukou a vleču ji zpět. Je mi, jako bych
se škrtila vlastními prsty. Šelma vrčí a syčí, pod hedvábně lesklou srstí se jí
napínají svaly. Dnes se mi už skoro vyrovná, ale strach mi dodává sílu. Ještě
jednou – možná naposledy – jsem ji přemohla. Zahýbám do nejbližší uličky, pryč
od tichého šumění valící se vody.

Neznám to tu. Ve
výkladních skříních malých krámků se blýskají skleněné cetky a laciné
náhrdelníky z korálků. V jedné z nich však zahlédnu něco jiného.
Barevná přadénka, bílou látku, na níž se už usadila tenká vrstva prachu. Uvnitř
obchůdku vidím nezřetelnou siluetu. Je to, jako bych se dívala do zrcadla, její
ruka plavně stoupá a klesá. Klade steh vedle stehu.

Vstoupím. Šelma
zná moje slabosti a nebrání mi, jen výsměšně ohrnuje pysky. Žena odkládá
výšivku a překvapeně se na mě dívá. Ne, na mě ne. Už jsem se smířila
s tím, že ostatní lidé šelmu nevnímají, ale tahle žena se dívá koutkem oka
a v její tváři se zableskne hrůza.

"Vidíte ji?"
ptám se.

Přikývne a pak promluví. "Ta moje mívala smaragdovou barvu. Kdo vám ji
dal?"

Tak poprvé v životě vyprávím. Jak jsem potkala čaroděje, který měl
oči i srdce z modrého stříbra. Jak jsem ho následovala na každém kroku.
Jak se mi vysmál, když jsem mu nabídla svou lásku. Jak zavolal a jak se odkudsi
vynořila překrásná šelma s opálovou srstí a ostrými zuby. Jak mi podal
sametový řemínek, který se mi sám obtočil kolem zápěstí.

"Vrostl mi do kůže. Od té doby chodí za mnou a čeká, až bude dost silná.
Pak…"

Vtom mi došlo, že její smaragdová šelma je pryč. Zapomínám, co jsem
chtěla říct, chci se jen ptát, žadonit, žebrat o radu, ale ztratila jsem hlas.

"Znáte jeho jméno?" ptá se mě tiše.

"Ano." Nadechnu se, ale ona rychle zavrtí hlavou.

"Nevyslovujte ho." Sáhne pod pult a podá mi staromódní jehelníček
z květované bavlny. Je v něm jen jedna jehla, trochu oblýskaná. Ouško
má tak malé, že musím přimhouřit oči, abych skrz něj zahlédla svět na druhé
straně.

"Vyšijte to jméno svými vlasy. Každý steh znamená jednu vzpomínku, která
zmizí. Nakonec zmizí i ona." Ukáže na šelmu a stiskne rty, aby se jí netřásly.
Pak sáhne po svém vyšívání.

Rychle odcházím, vidím, že pohled na opálové zvíře jí působí bolest.
Šelma rozčileně funí, cítí, že se vzdalujeme od řeky. Pomstychtivě kousne do
vodítka, ale následuje mě.

Doma jsem sama mezi čtyřmi stěnami. V krabici se šitím hledám
kapesníček, kdysi jsem ho někde koupila z rozmaru. Je až úplně na dně,
bílý hadřík pracně obháčkovaný pavučinovým vzorkem. Kreslím na kus papíru jméno
toho, kdo svou lhostejností přivolal šelmu. Pak si vytrhnu první vlas a
navlékám ho do ouška.

První steh. Šelma táhle zakňučí a mou rukou projede šleh bolesti. Po
jehle stéká kapka krve a vsákne se do obyčejného světle hnědého vlasu. Steh
spočine na bílé látce a rudě svítí.

Která vzpomínka se ztratila? Je jich tolik, všechny bezvýznamné, směšné.
Kladu steh vedle stehu, krev barví vlasy, šelma naříká a choulí se
v koutku. Bolest mi po chvíli ochromí prsty. Bude to trvat celé dny.

Myslím, že vím, co zmizí s posledním stehem. Jeho oči. Už teď je mi
to líto. Ale šelma slábne a já se přestávám bát vůně vody.