Budík ukazoval pár minut po čtvrté. Za oknem
panovalo stříbřité holubičí šero a stromy se klátily ve větru. Ona klečela
v posteli, tvář tiskla ke zdi, která ji dělila od prázdného pokoje, a přes
zavřené oči jí spadaly zacuchané prameny vlasů. Pak pomalu zvedla ruce,
položila dlaně na zvrásněný povrch tapety a začala jemně kroužit bříšky prstů,
jako když přisáté kotě hladí tlapkami mámin podbřišek. Dělala to zcela
nevědomky, napůl ještě spala. Na holých pažích jí naskakovala husí kůže, ale ona
nevnímala nic. Dýchala pomalu a co nejtišeji. Naslouchala.
Broukal si, tam za zdí, na druhé straně. Byla to
stejná melodie jako včera, jako všechny ty noci a rána předtím. Monotónní,
osamělá, plná pomlk a podivných vlnivých smyček. Rozevřela rty a její dech se
začal měnit, až se z něj stal bezhlasý zpěv. Prsty na stěně opisovaly
křivky ve stejném rytmu.
Venku projelo první auto a jeho svist na okamžik
přehlušil jejich dvojhlas. Dokázala se znovu připojit, ale s přibývajícím
světlem se přidávaly další zvuky: výkřiky probuzených ptáků, kroky na chodníku.
Trhaly melodii na kousky, dokud nezmizela. Její prsty se zastavily, ruce klesly
zpět dolů. Ještě dlouho se opírala o zeď. Pak otevřela oči, zůstaly však
prázdné a mrtvé. Zdálo se, že mezi každým mrknutím uplynula věčnost. Bylo půl
šesté
Konečně se pohnula. Zamáčkla budík a přetáhla si
přikrývku přes ramena, z nočního stolku vzala knihu a otevřela ji na
označeném místě. Četla, dokud se z budíku neozvalo tlumené cvaknutí. Její
oči se zastavily v polovině věty, stále stejně bezvýrazné. Vstala. Přešla
k zrcadlu a s hlavou nakloněnou na stranu se zahleděla skrz svůj
obraz. Dívala se na ten pomyslný bod za sklem, kde stojí její neviditelná
dvojnice obrácená naruby podle jakési optické souměrnosti. Nebyla tam, a přece
tam byla. Jako on. On za drsnou a studenou stěnou
Nastal další obyčejný den. Přestala je od sebe
odlišovat jen krátce poté, co se od sebe přestaly odlišovat ony samy. Otevřela
diář a dlouze, nechápavě pozorovala záhadnou spleť poznámek natěsnaných
v úzkých řádcích. Ještě včera měla pocit, že jsou důležité, ale náhle si
nedokázala vzpomenout proč a pro koho. Musela vyjít ven. Schody, kouřová skla
autobusu, studené dlaždice školní chodby. Vnímala své tělo, jako by to byl
někdo cizí, nad kým se ona sama vznáší. Lidé mluvili a strkali jí před obličej
své tváře. Nechtěla je vidět a nechtěla je poslouchat. Snažila se někde nalézt
sebemenší útržek jeho písně, ale nedokázala to. Dělala obyčejné věci. Usmívala
se. Odpovídala na otázky. Její ruce cosi úhledně zapisovaly. Pak ulice,
výkladní skříně. Občas zachytila nevidoucíma očima pohyb, tvar, který ji
znepokojil.Dech se jí zadrhl a ona se prudce otáčela, ale
nebyl to on, někdy to nebyl ani jeho stín. Jen jednou – jak je to už dlouho? –
se jí zdálo, že ho vidí, metro přijíždělo do stanice a průvan jí nahnal vlasy
do tváře; když je odhrnula, byl pryč.
Dnes ani stín, ani jediný nedokonalý a rozmazaný
stín. Vešla do svého pokoje, svlékla se a začala si pročesávat vlasy. Hřeben
měl široké a oblé zuby, připomínaly prsty, ale byly studené a tvrdé. Lokny se
dělily na prameny a zase se spojovaly v podivných vlnivých smyčkách. Její
pohyby se začaly neznatelně měnit, zavřela oči. Nemohla vidět, jak její vlasy
tančí podle jeho písně, ale cítila to. Přesto si nedokázala na tu melodii
vzpomenout.
Nakonec se kolem ní začaly ovíjet bezbarvé
myšlenky, hadi, kteří se nedají zabít, protože mají tolik životů, kolik je
stejných, jednotvárných dnů a kolik je řádků v modrém diáři. Cosi musí
udělat, vzít do ruky tužku a kreslit prázdné kličky, nebo snad usednout před
studený monitor a vyrábět dlouhé řady černých značek, najít tu větu, jejíž
první polovinu ráno přejela očima a přejet očima tu druhou polovinu, ať už
obsahuje cokoli. Hřeben se zadrhl a několik vlasů prasklo.
Dlouho seděla nad němou knihou, pak před prázdnou
obrazovkou počítače. Hladila klávesy, ale nic nepřicházelo. Hadi se jí mazlivě
třeli o kůži. Zítra, už zítra. Zatím to vždy dokázala, černá písmenka se slétla
k sobě a další den byl stejně obyčejný jako ten předešlý. Tentokrát však
vnímala jen zeď za svými zády. Prázdný pokoj. Začala se třást. Venku se setmělo
a zvuk aut připomínal zlostný bzukot velkých brouků s nažloutlými
blanitými křídly. Prsty se jí sevřely v křeči, na obrazovce naskakovaly
nesmyslné řady stále stejných písmen a čísel. Jak jsi to jen mohla dopustit.
Její vlastní hlas jí tichounce zasypával výčitkami a další, ještě tišší hlas
zpíval kdesi daleko a hluboko to, co každý večer už tolik dní.
Kéž ta stěna zmizí a já smím projít. Kéž se ho smím
dotknout. Kéž mi jeho teplé prsty vniknou do vlasů a kéž zná moje jméno. Ať
zmizí den a noc, ať zůstane jen on a jeho píseň, žluté růže v prachu.
Kéž…
Natáhla ruku a
vypnula počítač. Obrazovka zhasla, změť černých písmen utonula ve tmě. Poslepu
tápala chodbou ke dveřím koupelny. Nikdy předtím se nezmýlila. Dnes stiskla
kliku a ocitla se v prázdném pokoji. Oknem bez záclon pronikalo dovnitř
roztříštěné světlo z ulice. Postel zakrytá přehozem, prázdná skříň, lesklý
psací stůl. Bezvýrazný pach místa, kde nikdo nebydlí, kam nikdo nechodí. Na
bílé zdi tmavá skvrna, starý plakát, památka na jakousi nájemnici. Sedla si na postel a snažila se
popadnout dech. Není tu, a přece tu je. Jako ta postava za zrcadlem, souměrná
podle středu, neviditelná.
Vrátila se do svého pokoje a popaměti došla
k posteli. S převlékáním se nenamáhala. Dlouho ležela
s otevřenýma očima a chvěla se pod doteky hadů, kteří se pomalu plazili
pryč po její nahé kůži. Řetěz obyčejných dnů se napjal a začal se trhat. Jak to
jen mohla dopustit. Tma se prohlubovala, noc jí zatlačila oči. V posledním
bdělém záblesku položila dlaně na zeď.
Stěna zmizela. On seděl na prašné zemi a objímal si
kolena pažemi, krásný jako duha, broukal si monotónní melodii plnou pomlk a
podivných vlnivých smyček. Sépiové šero se kolem něj převalovalo jako
chuchvalce dýmu. Udělala jeden krok, potom další, ale on byl stále stejně
daleko. Kolem bosých nohou mu vířil skořicově hnědý prach a žluté plátky
růžových květů. Zašeptala jeho jméno. Zvedl oči a pláň kolem něj se rozepjala
do nekonečna. Nad šarlatovým obzorem se objevilo rudé slunce. Strnula
v jeho tmavém světle, nehybná a šťastná. Vše zapomněla, zůstala jen jeho
píseň a on. Začala zpívat s ním. Jejich hlasy se smísily a slily, až
nebylo poznat, kde začíná jeden a končí druhý, stáčely se do smyček, třely se o
sebe jako struny.
Zdálo se to jako
věčnost.
Slunce však neznatelně tmavlo, odstín po odstínu, a on se plíživě
rozplýval, linie po linii mizela, zbyl jen hlas a do něj vniklo cosi zvenčí,
jejich nit se rozpletla a chvíli marně povlávala teplou hnědou tmou. Nechtěla
ho ztratit jako každou noc, dnes ne. Natáhla k němu ruce. Pod prsty náhle
ucítila drsné vrásky tapety, na tváři pramen vlasů. Jak to jen mohla dopustit.
Zaťala nehty do bílé stěny a z jejích
pootevřených rtů se začal řinout beztvarý šepot. Kéž ta stěna zmizí a já
smím projít. Kéž se tě smím dotknout. Kéž mi tvé teplé prsty vniknou do vlasů a
kéž znáš moje jméno, jako já znám tvé. Ať zmizí den a noc, ať zůstaneme my a
naše píseň, žluté růže v prachu. Kéž…
Drásala zeď, nehty se třepily a potom lámaly,
tapetu křižovaly hluboké šrámy. Šepot se proměnil v osamělý nářek. Bušila
pěstmi do neprostupné zdi a údery se dutě rozléhaly prázdným pokojem. Není tam,
stejně jako za zrcadlem nikdo není. Řetěz obyčejných dní prasknul, ale nový už
byl ukován – budou stejné, jenom jinak stejné.
Za oknem panovalo stříbřité holubičí šero a stromy
se klátily ve větru. Bylo pár minut po čtvrté.
Napsat komentář