Štěpánka Kubíčková si na NeKultuře již svou premiéru odbyla. A tady je její další tvorba.
Andy
Jen lehce
se dotkni
svého palce
na pořezané noze
noha dětstvím
prošla
a rány se celí
tak dlouho …
Oprýskaný lak
na Tvém palci
dožívá
lak
který
vzala sis
tak samozřejmě
ze stářím
čpějící
skřínky
po babičce
byla jsi malá …
Chtěla sis
hrát
a být velká
slečna
zamést
a zachytit
špínu
zapadlých ulic
Tvůj velký
domov –
střechy
pro princeznu
snad vítr
Ti tu nadzvedával
sukýnky
a vlál
ve prospěch
klukovských potěch
byla jsi malá …
Tvůj ďábelský
smích
měnil se
v čase
na hlas
který Ti vyrážel
ze zhrublé
duše
špinavá pusinka
se přeměnila
na krvavé
strupy
a bělostná
hebká
pleť
se skryla
za zcupované
prameny
byla jsi malá …
Mým očím
zůstaly skryty
ty vpichy
Tvého žití
které pak
na Tvých rukách
vyrašily –
důkazy
všech bodnutí
do dětské duše …
Opouštíš ji?
Tvá ruka
se odklání
od vzpomínek
od palce
vzhůru
a teď
teď přistane
na nově
rostoucím
v Tobě …
… Pohádka
o princezně
která se popelila
však ještě nekončí …
Jsi ještě malá …
Básníci zatoulaní ve zbytečných slovech
Trousíš slova
a neuklízíš
zbytky života –
odpadky
slupky
od unavené duše
třídíš slova
jak odpad
do básní
plast –
tragika
papír –
život stočený
do rolí
sklo –
roztříštěná láska
bioodpad –
básně o nelidských
lidech
jsme otroci
jazyka
který nám
mateří
vtiskla
do databáze
lichoty
jsme část
obecenstva
usínající nad řádky
nepoužitelných slov …
Kapky
Kapky
tlukoucího deště
a má holá tvář
kapky
ze svahu
se derou
jak modřiny
které se chtějí
odpárat
Bohu
a odevzdat do tlamy
ďábelských svodů
to co mne obklopuje
je má holá tvář
a chtěla bych
vzhlídnout
až někam za vesmír
a cítit
nekonečný
tlak konce –
tlak štěstí
za rozbřesku života
–
Propadni
skrz okno
a vtiskni naději
do mé nahé tváře
která vzdoruje
všem pozemským
bouřím
všem rozvětveným
osudům …
Ale
ticho –
kapky se stáhly
a já
zůstávám
na tvrdé zemi … –
ve skleníku obehnaném
moudrou hloupostí
Krása
Proradnost –
drny trčí
ze země
drny lhostejní
na ušlápávané _ _ _
uprostřed drnu
trůní
vajgl –
ušlápnutý
trn
v drnu …
holka
zařvi
do svícnu
mraku
který se rozpouští
pod plamenem
chemie
holka
přijmi umělou
duši
která se ti
vnucuje
skrz
poleptanou nosní
dírku …
holka
jdi se projít
do krajiny
industriálních krás
a obejmi
tento svět
s hlubokou vášní
holka
v oparu
voňavých sloučenin
řekni mi
jak se Ti daří?
zapomněl jsem
jak
s Tebou spát …
Praha
V útrobách
pražských pocitů
hledím vztříc
rozmazanému číslu
na blikající tramvaji –
nechce se jí
na konečnou
umořena
zemdlena
ve smradu
těl
které neznají domov
vyhlíží
naději
čerstvého říčního
vzduchu
světélkující hromosvod
pražských epopejí
v náročném objetí
múz –
chci sdílet
s tramvají
vzduch
a pocity
samostatné prázdnoty
oddělených těl
od vnímání
vlastního JÁ
kdy všechny kosti v těle
snaží se víc
než unavený mozek
Chladivé teplo
pražských večerů
které začalo mi
vždy v duši
křísit
pocit
lehce nadouvaného
napětí
v krásu města
kdy k obdivu
stačí
i krátká sukně
prodejniček –
cítím
jak chloupky
na těle
začínají
rychleji růst …
Tam
tam
tam to znám
každý roh
starých zdí
jest obejmut v zápalu
nočních vášní
musíš je milovat
jsou na nich i otisky
tebe –
čas
kdy žila jsi
nocí víc
než dnem …
Bělavé lucerny
mlží mi
představu
o jízdním plánu –
však čas
stačí
k cestě domů
ale
já mu již nestačím …
Napsat komentář