Chtěl bych zde učinit co nejprofesionálnější rozbor jedné své básně, neboť se domnívám, že báseň má býti pro pochopitelnost vyložena – třeba i dříve, než je napsána… Těm, kteří však nemají v oblibě avantgardní poezii a nejsou takového beatnického ražení, jako jsem já, doporučuji raději vynechat čtení šok působících poeovských řádek č. 5, 6, 11, 12, 17 a 18…
SPÁSA
Dřív patřil jsem k těm, co se v křečech kroutí,
když se svět nebezpečně do nicoty hroutí,
však netrvalo dlouho a přivyk jsem…
Je to nádherný pocit… býti zestádněn.
Buááá-ááá-tuááá-úúúúdííí-ááá-íí-o!
Já smrdim jako bejk a hniju o 106.
(v případě přednesu jsou poslední dva výše uvedené verše interpretovány freneticky nejsilnější možnou intenzitou hlasu, v optimálním případě až chrapotem; následné čtyřverší již přednášet normální intenzitou)
Zpočátku se člověk ještě tuze vzpírá
vlekle umíraje živ,
toť však pouze kope kolem sebe víra,
že na světě být může líp.
Uauauuuu-íííí-oooo-dbrtááá-hoiiifooo!
Já smrdim jako zkažený fusekle a hniju o 106.
(přednes stejný jako v předchozím případě)
Ale rozhostí se ve vás pocit krásy,
když lhostejnost, či nevědomí přijmete,
již totiž není třeba další spásy,
pak vlakem bezvládně se k smrti vezete.
Hau-riči-ua-hau-uauauaau-oeee.
Já prdim jako ďas a hniju o 105.
(přednes jako v předchozím případě, ale v případě verše hau-riči… je báseň interpretována siouxským dialektem)
Teď rušnými, bez života ulicemi bloudě,
urnu svých citů v rukou třímám,
že podlehl jsem, tak tedy aspoň soudě,
já do okolí mlčky hřímám.
Je normální, že přijetí tak hluboce oduševnělé básně s tak briskně řešenou, leč neobvyklou formou je otázkou času. Ale věřím, ba dokonce troufám si býti přesvědčen, že doba tento poetický útvar prověří a vyvrhne ho s gloriolou úspěchu… V tomto rozboru začnu nezvykle detaily a k podstatě se budu teprve postupně dostávat…
Jistě jste si povšimli dokonale přesného rýmu, který snad již dokonalejší být nemůže, a báseň tak nepřímo vyzývá ke zhudebnění…
Další podstatnou částí tohoto rozboru je onomatopoie. Zvukomalba je v této básni trochu slabší, přesto se zde dají najít silné sekvence – kupř. v páté řádce úsek ááá-íí-o. Ta dvě í přímo změkčují celý verš a navozují atmosféru bouřlivého klidu.
Za nejfilozofičtější část textu považuji verše smrdim jako bejk a hniju o 106; smrdim jako zkažený fusekle a hniju o 106; prdim jako ďas a hniju o 105… Je zde totiž očividné, že od pasivního smrdět přechází autor k aktivitě ve formě prdění. A jak všichni jistě víme, důkazem existence a nezbytečnosti života je – podle J.-P. Sartra – čin, aktivita (v tomto případě prd). Tím se autor snaží vyvázat ze stereotypního stylu zbytečného života… Přesto však nemůže zabránit rozkladným procesům duše (neb ty jsou nezvratné), ale díky plnějšímu životu v podobě činů je dokáže alespoň trochu zpomalit, což zde vyjadřuje snížení rychlosti rozkladu ze stupně 106 na stupeň 105.
Poeovské výkřiky pak mají ukázat bezradnost života v tomto světě.
Nyní bych již měl přejít ke stěžejní části díla, a to k myšlence. Báseň nikoho jistě nenechá na pochybách, že pojednává o jídle.
První sloka je alegorií na hladomor – ten, kdo má hlad, se totiž kroutí v křečích. Člověk se ale dokáže adaptovat skoro na každou situaci, a tak je síla v jednotě a vzájemné pomoci – tedy ve stádě.
Druhé čtyřverší pojednává o tom, že víra (zde víra v naplnění žaludku) nikdy neumírá a právě víra prodlužuje dny našich životů.
Ve třetím trojverší se hladovějící již dostává do smrtelné agonie (verš když lhostejnost, či nevědomí přijmete), kdy již nepociťuje ani bolest, ani žádné jiné trápení.
Poslední čtyřverší se již obrací k posmrtnému stavu a v návaznosti na předešlá dvojverší ukazuje, že povinnost vyplnění našeho údělu nekončí smrtí (v tomto případě smrtí hladem), nýbrž jsme touto povinností vázani i po smrti a nesplněním dané povinnosti naše duše bloudí dále po tomto světě… Tato sloka je jakýmsi varováním před zahálečným způsobem života.
Na úplný konec bych ještě chtěl zvěstovat jednu odvěkou pravdu, a to – VŠICHNI KADÍME JAK HROM, NEB FEKÁL JEST NAŠÍM ÚDĚLEM!!!
Rád bych také poděkoval osobě nad jiné moudré a normovzpurné. Děkuji, sic bez tvého odkazu bych nikdy tak velkolepé dílo nestvořil.
Napsat komentář