Václavské náměstí se pomalu nořilo do zimní prosincové tmy. Neonové nápisy upozorňující na drahou levnou zábavu mu osvětlovaly zarudlý obličej plný vrásek a strastí. Tomáš Prohazka procházel okolo skupinky exotických mladíků s popelářskými vestami ve Vodičkově ulici.
Ti si ho však ani nevšimli. Stejně tak jako mu dvě pestře nalíčené dívky stojící v pasáži nenabídly své služby. Nikdo mu během jeho cesty z Můstku na Muzeum nevnucoval hašiš, ani se ho nedovolil o zavolání z mobilu. Neudělali to proto, že nevypadal jako někdo, kdo by měl u sebe peníze. Nevypadal jako někdo. Pomalu si došel až k volné lavičce za svatým Václavem. Bylo mu zima.
Už jsou to druhé Vánoce, které musí prožít na druhé straně. Na ulici. Zabalil se do deky, střídavě popotahoval ze startky a usrkával tuzemák. Chtělo se mu brečet. Nedokázal to. Co jen by dal za to, kdyby se mohl rozbrečet. Byl by to projev toho, že má pro co žít. Že má pro co brečet. Nedokázal to. Už ho nedojímalo to, co si přemílal v mysli každý den a teď znovu. Jeho sebelítost už neměla takovou sílu jako dřív. Jeho životní příběh už ztrácel svoji dojemnost, stejně tak jako 730x ohraná písnička od Robbieho Williamse.
Do svých třiceti let si žil spokojeně krásným stereotypním životem. Dodělal střední školu, našel si slušné místo automechanika a obstaral si přítelkyni. Postupem času si dovolil zainvestovat i do vlastní dílny. Bydlel v bytě 1+1 a byl pyšný na to, jak si po smrti svých rodičů dokázal se životem hravě poradit. Nechápal lamentování některých svých kamarádů nad nespravedlností osudu. Vždy je obdařil dobrou radou o tom, že je to člověk, kdo je pánem svého osudu, a že je třeba uchopit život do vlastních rukou. Netrvalo však dlouho, než mu osud ve své zlomyslnosti jeho přesvědčení brilantně vyvrátil…
…bang, crash, tma… světlo. Probuzení v nemocnici. Pohled dopředu, nikde nikdo. Pohled doleva, nikde nikdo. Pohled do pravá ruka v prdeli. Pohled znovu doprava divný lidi co neznal. Pohled dopředu sestřička. Pohled dopředu injekce. Pohled… spánek…
Hned jak se probudil podruhé, tázal se po své přítelkyni. Byl vyveden z míry divným mlčením sestřičky a rozrušen jejím rozrušením. Vždy když se dožadoval od někoho z místního personálu naprosto jednoduché odpovědi na otázku: „Můžete mi ksakru někdo říct, co se se mnou stalo?“ setkal se buďto s mlčením, anebo s odbytím, že všechno má svůj čas. Jasno do celé záležitosti mu vnesl až státem přidělený právní zástupce, který ve své dobrosrdečnosti a aktivitě přišel raněného hned druhý den po jeho probuzení navštívit. „Dobrý den, mé jméno je JUDr. Nespravil a je mi ctí setkat se se svým prvním klientem. Již jsem si celou tu věc prošel a musím konstatovat, že jsem podobný případ ještě neřešil…“ odmlčel se, „…možná to bude tím, že jsem neřešil ještě žádný případ… aahhhh…“ JUDr. Nespravil se rozchechtal a několik okamžiků bombardoval salvami smíchu svého klienta i ostatní pacienty, které tímto hlukem neurvale zbudil. JUDr. Nespravil byl čerstvě vystudovaný právník a syn dobře situovaných rodičů, kteří po celou dobu jeho studia ochotně zaplavovali univerzitu sponzorskými dary. Po obdržení doktorského diplomu mu sebevědomí stouplo do hvězdných výšin, kde čekalo na strmý a bolestivý pád pro jeho právnické neúspěchy, které budou následovat. Když JUDr. Nespravil usoudil, že se dostatečně nasmál vlastnímu vtipu, zasvětil pana Prohazku do problému jeho obžaloby a ihned ho ubezpečil, že pro tento případ udělá, co bude v jeho silách. Když pan Prohazka mírně znejistěl, poklepal ho po rameni, tedy po tom rameni, které ještě na rozdíl od toho druhého plnilo funkci věšáku na ruku, že ho z toho, jak se tak mezi právníky říká, vyseká. Pak se kouknul na hodinky, přepnul se do módu „busy“ , oznámil, že ho již bohužel tlačí čas, no a že čas jsou ostatně peníze. Znovu se hloupě uchechtl, popřál panu Prohazkovi brzké uzdravení a kvapně, s velkým důrazem na svou vytíženost, si to vyrazil ze dveří. Pan Prohazka tomu nemohl uvěřit. On přece není žádný vrah. Nikde se musela stát chyba. Kdy se z toho snu probudí? Ještě k tomu tenhle Nespravil. Co je to za nemožného idiota. Jak s takovýmhle právníkem může něco vyhrát?
Pan Prohazka putoval rovnou z nemocnice do cely předběžného zadržení, jelikož za něj neměl kdo zaplatit propustku. Nikdo mu nemohl opatřit ani lepšího právníka. Pozbyl totiž veškerého příbuzenstva a před pár dny i přítelkyně. JUDr. Nespravil byl skutečně idiot, s kterým nešlo soudní řízení vyhrát. Celý případ zvoral a stihl sebe i pana Prohazku dokonale zesměšnit. Oba dva se naposledy setkali u soudu, kde proběhlo svižné, zhruba půlhodinové řízení. JUDr. Nespravilovi došla po prvním připraveném přednesu řeč, která se postupem času přetransformovala do nesrozumitelného koktání. Verdikt soudu zněl jasně: Obžalovaný Prohazka je vinen v plném rozsahu za znásilnění, v jehož důsledku došlo k pádu automobilu značky Volvo a usmrcení slečny S. v jeho mechanické dílně. Obžalovanému se ukládá trest pěti let odnětí svobody bez nároku na odvolání. Bum. Kladivo dopadlo na soudnický stolek a odštíplo další třísku z ebonitové překližky znamenající pobyt za mřížemi.
Trvalo několik měsíců, než se vyrovnal se svým údělem vězně. Údělem, který mu připravil jím léta opomíjený osud. Osud, který se toužil pobavit a oprášit si svůj smysl pro černý humor. K zbláznění ho přivádělo to, že si vše pamatoval jen matně. Vzpomínal si, jak byli s S. u něho v dílně, a pak nic, prázdno. S. byla jedna ze dvou dívek, do kterých se Tomáš za svůj život zamiloval. Ta první od něho jednoho dne odešla a už se nevrátila. Často vzpomínal na její kaštanově hnědé oči. Ten den byli S. a Tomáš opravdu spolu v dílně. Rádi se totiž oddávali milostným hrátkám na neobvyklých místech. S. měla ráda ten zápach oleje, kterým byla celá místnost nasáklá. Milovala jeho zašpiněné a zamaštěné tělo, a když se vracel z práce, zakazovala mu se osprchovat bez toho, aby ji předtím alespoň jednou pomiloval. Když S. přišla do Tomášovy dílny a spatřila ho ležet pod heverem nadzdvihnutým automobilem, prolétla jí hlavou zajímavá myšlenka. To ještě netušila, že její život bude viset jen na Tomášem nedbale upevněném heveru.
Pod automobilem to dělali poprvé. Škoda, že tomu bylo i naposled, nesmírně jim to totiž slušelo. V tom nejlepším S. vymrštila nohu a kopnula jí vší silou do podvozku Volva 440 2,0i, což zapříčinilo povolení heveru a Volvo se ve své sedmnáctisetkilové váze jalo řítit na S. právě prožívající vyvrcholení. Tomáš Prohazka byl v té chvíli mimo dopadovou dráhu Volva, tedy kromě své ruky, kterou držel S. za pánev, a jeho nástroje, jenž byl v momentě dopadu prozíravě uschován do pochvy. …bang, crash, tma…
Tomáše v bezvědomí a S. pod automobilem objevil až zákazník přicházející si druhý den pro své Volvo. Cestou do Tomášovy dílny si vychutnával představu odpoledního výletu za Prahu, který si s rodinou naplánovali už týden dopředu. Když mu po usilovném klepání nikdo neotevíral, vzal zkusmo za kliku. Dveře se otevřely a jemu se naskytl velmi zajímavý pohled. Pohled na Tomáše Prochazku ležícího v bezvědomí, zaklesnutého v těle připlácnutém jeho osobním automobilem. Růžově prosvětlené mráčky vyhlídek na dnešní výlet se v mžiku rozplynuly a jeho mysl zahalila černá mračna smrti, způsobené nástrojem, kterého byl vlastníkem. Chvíli nevěřícně mžikal v přesvědčení, že pan Prohazka vyskočí a vysvětlí mu, že tohle je všechno jenom jeden z jeho vtípků, kterým obšťastňuje své zákazníky. Tělo pana Prohazky se však začalo zvedat až pomocí záchranářů, které zákazník zavolal po tom, co po několika dlouhých minutách usoudil, že když bude zírat a neustále si opakovat : „Do prdele to nemůže bejt pravda, ne to nemůže bejt pravda,“ ničemu nepomůže. Zavolal tedy záchranku a pak místo odpoledne plného procházek a sběru hub v Brdském lese za Prahou trávil celé odpoledne sepisováním protokolu a podáváním výpovědi na policejní stanici.
Důležitá je ještě zmínka o matce slečny S., která byla přizvána policií k identifikaci těla S. Ona byla totiž původcem Tomášovy obžaloby. Matka slečny S. nikdy nepřenesla přes srdce, že by si její kvítek mohl kdy začít něco s automechanikem. Tomáše Prohazku urputně nenáviděla a těch několik dní po smrti její dcery se její nenávist nekontrolovatelně vyvinula v něco, nad čím sama neměla kontrolu. Jeho obličej měla neustále před sebou, všude kam se podívala. Na ulici pobíhali Tomášové Prohazkové. V šatníku se zpod kabátu vynořoval Tomáš Prohazka, a když šla na záchod, na hladině záchodové mísy se zrcadlil Tomáš Prohazka. Nešťastný člověk potřebuje objekt, na který by mohl své soužení přenést. Přičítat neštěstí náhodě je nuda. A tak se zrodila obžaloba. Zrodila se i výpověď matky paní S. o nebezpečném psychopatovi, který se nevyrovnal s rozchodem s její dcerou a při návštěvě slečny S. u něho v dílně ji zajisté znásilnil a během konání tohoto deliktu způsobil i její smrt. Matka slečny S. byla ve své fanatičnosti tak neoblomná, že přesvědčila nejenom sebe, ale všechny státní činitele o naprosté vině Tomáše Prohazky na smrti její dcery. Jeho pobyt za mřížemi byl jediný směr, kterým se těch několik týdnů soudního procesu ubíral její život. Když se jí to nakonec s notným přispěním JUDr. Nespravila podařilo, očekávala, že se její duše naplní zadostiučiněním, nebo že jí alespoň spadne kámen ze srdce. Nic z toho se však kupodivu nestalo a matku slečny S. začal pomalu konstantně užírat zub sebezpytování. Na výčitky svědomí bylo již však pozdě.
Tomáš Prohazka zapudil nostalgii plnými doušky z tuzemáku a zapřemýšlel, zdali se má vydat na noční trip po tramvajových linkách, kde se sice moc nevyspí, ale nebude mu alespoň zima, anebo jestli stráví dnešní noc schoulený v kartonovém příbytku pod Barrandovským mostem. V průběhu svého přemílání si povšiml osoby, která si přisedla na okraj lavičky, na níž seděl, a jala se zasněně pozorovat takřka liduprázdné Václavské náměstí. Trochu se udivil. Byl zvyklý na to, že si vedle něj nikdo nesedá, a když už si někdo přisedne, je to nejčastěji partička nějakých teenagerů, kteří si s ním pořizují snímky vestavěným fotoaparátem v mobilním telefonu anebo se ho přidrzle vyptávají na věci, po kterým jim vůbec nic není. Tohle byl však regulérní dospělý člověk. Navíc to byla žena a nikterak ošklivá. Ještě větší překvapení zaznamenal, když na něj žena promluvila. „To musí bejt hrozný, když je někdo takhle na Vánoce sám, a ještě k tomu nemá kde bydlet, co?“ V jejím hlase nebyl ani náznak nějakého posměchu, spíš soucitu. Tomáše to uvedlo do rozpaků. Nebyl na nějaký velký soucit příliš zvyklý. Navíc, když žena promluvila zaplavil ho takový zvláštní pocit. Ten pocit znal, zažil ho kdysi už velmi dávno za svých junáckých let. Chvíli mlčel a pak svým chraplavým hlasem odvětil cosi o tom, že to zrovna není nic extra. Žena se ho dále vyptávala, na to jak přišel ke svému zranění a na jeho životní příběh. Na příběh, který se mu před chvílí honil v hlavě a který od této chvíle nabere úplně jiného spádu. Osud má totiž ve své oblibě kromě černého humoru i obraty o 180 stupňů.
Václavské náměstí se pomalu nořilo do zimní prosincové tmy. Neonové nápisy upozorňující na drahou levnou zábavu jim osvětlovaly obličeje. Obličeje rozzářené nečekaným shledáním po více než dvaceti letech. Jejich oči svítily celým nočním Václavákem. Jeho a ty druhé, kaštanově hnědé. Tomáš Prohazka se náhle rozbrečel.
Napsat komentář