Minulost

Ulicí projelo auto. Ona to vlastně ulice nebyla a nebylo to ani auto. Tmavou a špinavou ulicí projela rachotina a svými světly prosvítila na okamžik všechna zákoutí, která bylo lepší nevidět. Světlo sem dopadalo pouze ve dne a ještě se muselo probojovat skrze vrstvu prachu a nečistot. Přes večer, přes tichý a temný večer, se svícení ujalo pár lamp, které se nudily a raději spolu proklábosily celou noc. A tak jen některá z nich občas zablikala, to když si vzpomněla, že by mohla vypadat, že nic nedělá, a hned se zase vrhla do zapředeného rozhovoru.

Ale když projela ta "kára", objevil se ve světle dospívající kluk seskočiv z plného kontejneru odpadků. V ruce držel prázdnou konzervu a na sobě měl tak rozedrané šaty, že i nové by stály třikrát méně, než ty hadry rozdrápané zase zašít. Oči mrkaly pod náporem jasu, a když skvrna světla pokračovala dál ulicí, jeho zřítelnice se zase zvětšily, přestal vidět. Po chvíli si oči přivykly a on se mohl vydat svou ulicí. Byl zbitý a sešlehaný bídou, která neměla s nikým slitování a ke každému v této čtvrti dokázala proniknout i tou nejmenší skulinkou. Každý trpěl pod její krutou vládou.

Kroky vystřídaly kroky, aby se spojily v chůzi, v pochod, v snahu o útěk, o to začít znovu a lépe. Přeskočil z chodníku obrovskou louži…

Zrovínka jsem si čet knížku, když přišel můj otec s koženým páskem v ruce. Někde vzadu jsem slyšel matku brečet a naříkat.

"Říkal jsem ti, že jestli se ty známky z matiky nezlepší, dostaneš nářez. Takže ke mně a ohni se dobrovolně přes moje koleno, holomku jeden!" řval na mě.

Pamatuju se, jak se mi po zadnici proháněly pálivý pruhy a jak moje hlasivky dávaly volnej průchod bolesti, což otce ještě víc rozzuřovalo a uspokojovalo zároveň. Ten den a i dva další jsem nebyl schopnej si ani sednout, a když už, tak jen hodně pomalu, takže se mi samozřejmě ve škole kdekdo smál. Modrá barva mi na zadku zůstala skoro celej měsíc.

…a dopadl na silnici s bolestí v tváři. Cestou se nebál, že ho něco může srazit. Auto zde projíždělo jen málokdy a návštěva pojízdné plechovky před několika minutami se dala považovat za svátek. Svátek, který ho také vystrnadil z odpadků, a díky tomuto svátku dostal trochu naděje a dětské zvědavosti. Někde venku musel být jiný a hezčí svět, odkud přijel i ten krám, který zde nikdo nespatřil už pěknou řádku týdnů. Po chvíli došel k příkopu, který stvořili dělníci za dob, kdy i jeho čtvrť měla své kavárny, kasina a hospody, hotely a krámky s různým druhem zboží. Nikdo na něm však nepracoval aspoň rok nebo dva. A protože byl pěkně široký, rozhodl se ho obejít jinou ulicí…

Každej den jsem kolem ní chodil, ale její krása mi brala kontrolu nad hlasem. Chtěl jsem jí toho tolik říct, tak moc, ale vždycky mi vyschlo v ten nepravej čas v krku. Její zářivě blonďatý vlasy jí lechtaly lopatky. Byla to moje Zlatovláska. Jednoho dne jsem ji ale spatřil společně s Rolfem, tím nejošklivějším a nejhorším klukem ze školy. Pořád se jen povyšoval, machroval a pral se s klukama z celý třídy. Na mě to zkusil jenom jednou. Ne že bych ho teda nějak hrdinně skolil, to teda zrovna ne, ale dali jsme si pěkně do zubů oba dva. Ten den byl tím nejhorším ze všech. Anděl se držel s ďáblem za ruce a bylo jim dobře.

…a tak se vydal postranní, tenkou uličkou, plovaje v moři temnot. Ale i tu znal, byl zde už mnohokrát, když se potřeboval schovat před jakýmkoliv nebezpečenstvím, které ho zde potkalo. Šel víceméně jen podle své intuice. Na konci uličky bylo auto nabourané do barabizny tak, že ho hoch musel přelézt…

Upravoval jsem si vypraný, voňavý a vyžehlený kalhoty a vypadal jsem fakt skvěle. Čekala mě totiž obrovská událost, událost, která vám změní život, aniž byste si to během mrknutí oka uvědomili. Rande s Perlou. S mojí princeznou, s mojí Zlatovláskou. Zvonek se rozdrnkal a ve dveřích stála, usmívajíc se na mě.

"Promiň Toby, ale dneska nikam nemůžu, už něco mám. Moc mě to mrzí, promiň." A seskákala schody ve spěchu do přízemí a bez rozloučení mi navždy utekla.

Věřili byste tomu? Všechno to strojení a čekání přišlo nazmar. A když jsem tak bloudil sám ulicí, oblíknutej furt jak do divadla, potkal jsem ji s jiným. Šli mlčky zaklesnutý do sebe, celej svět mi potemněl. Zlatovláska zčernala v mých očích na uhel. Už nemělo smysl dál žít. Jako by na světě existoval lichý počet poloviček a já byla ta poslední, závidící líbajícím se párům spojeným jemnou nitkou lásky. I to ale jednou přebolí a život šel dál.

…střecha se pod ním se zaúpěním prohnula ale on z ní obratně seskočil a cesta byla zase kus volná. Čtvrť byla jako labyrint plný nástrah a překážek a on to věděl. Byl přece dítě čtvrti, její syn. Ona mu vytvořila a poskytla domov, ze kterého utíkal, ačkoliv se ho snažila zadržet, seč jí síly stačily. V dálce mu vyšla vstříc postava. Čím více se zvětšovala, tím byla strašidelnější. Jakmile Toby zjistil, že drží baseballovou pálku, otočil se a začal před ní prchat…

Přišel jsem domů ze školy. Vynechal jsem oběd, a tak jsem byl doma trochu dřív než obvykle. Zamkl jsem dveře, shodil tašku z ramene do koutu naší předsíně. Maminka už byla doma. Pamatuju si, že jsem šel do kuchyně, abych si udělal kornflejky. Ty já totiž hrozně rád. Když vtom jsem uslyšel podivný steny z mamčiny ložnice. Byly pořád častější a hlasitější. Lekl jsem se, jestli mamince něco není. Vběhl jsem do pokoje a s úlekem zůstal stát jako vopařenej. Byla nahá, zpocená a upatlaná. Ležela a úpěla. Na ní byl muž, který byl stejně nahý, stejně odporný jako ona. Oba dva se pohybovali v pravidelném rytmu. Vtom si mě však matka všimla, vyskočila a bleskově zakryla sebe i toho muže. Její oči se vpíjely do mejch a moje zas do jejích. Uběhla celá věčnost, než se odhodlala promluvit.

"T-ty ještě nejsi ve škole," zašeptala.

"Ne, neměl jsem dneska oběd. Dělám si teď kornflejky." Věděl jsem, že jsem byl u něčeho, u čeho jsem bejt neměl, ale pořádně mi to všechno doklaplo, až když jsem byl starší. Vím, že se mi ten pán vůbec nelíbil, a za boha jsem nemohl pochopit, co u nás doma dělá. Otočil jsem se a šel si sníst svůj náhradní oběd. Slyšel jsem hádku z pootevřených dveří ložnice. Matka přišla hned po tom, co zabouchla dveře od bytu. Chlápka už jsem nikdy neviděl.

„Slib mi, že o tom nebudeš nikomu vyprávět! Bude to naše tajemství."

Kývl jsem na souhlas a jedl dál. S nikým už jsem ten den nechtěl mluvit.

…Zabočil do vedlejší ulice a vyzkoušel dveře prvního domu. Nikdo tu nebydlel a tak se rezavé dveře s pískotem otevřely. Chlapec vběhl dovnitř a s nejvyšší opatrností za sebou zavřel. Ve tmě chodby se přitiskl ke stěně a sledoval tenkou svítící čáru pod dveřmi. Obličej se mu zkřivil do ztrápeného výrazu. Jako když do klidné hladiny vody spadne kámen, vpadl zvuk těžkých bot do hlubokého ticha. Strašidelná ozvěna kroků začala být nesnesitelná. Ve škvíře pod dveřmi se zamihotaly dva body a kroky zmizely spolu s chrchlavým oddechováním stejně rychle, jako přišly. Hoch však zůstal v plášti temnot ještě pořádně dlouho, než se s chvějícím tělem odhodlal otevřít staré dveře. Na ulici nebylo ani živáčka a tak se mohl vydat dál, pryč z bludiště čtvrti.

Cesta ubíhala bez větších problémů, až to bylo podezřelé. Šel kolem půl hodiny, když došel k rozmočené cestičce vedoucí mezi domy skrčenými pod tíhou času, kterou dokázaly přečkat. Bahno se lepilo na boty a nohy se nořily hlouběji a hlouběji do mokré zeminy…

Zrovna jsem si kreslil, když jsem uslyšel řev z obejváku. Už jsem si na to zvyknul, pokračoval jsem ve svý zábavě, když tu se řev zatřepal vysoko u stropu a přeměnil se ve sten a pláč. V maminčin sten a pláč. Rychle jsem všeho nechal a běžel do obýváku rozrážeje dveře. Matka ležela na zemi, stočená do klubíčka a z nosu jí tekla krev. Otec stál nad ní, křičel a do rytmu svýho hlasu jí rozdával kopanec za kopancem. Jakmile mě uviděl, na chvíli znehybněl, zaváhal a utek pryč z domu. Přinesl jsem mamince vodu a kapesníky na utření té odporné krve. Matka brečíc s vděkem přijala a začala si čistit obličej. Potom jsem jí pomohl vstát a usadit se do křesla. Poprosila mě, abych zamkl dveře a nechal klíče v zámku. Nebylo potřeba víc říkat. Věděl jsem proč. Lehl jsem si k ní a objímaje ji jsem pozoroval strop. Oba jsme teď potřebovali toho druhého.

…nebylo lehké se dostat dál, opět na silnici. Hoch se při tom rozbrečel, jako by ho trýznilo něco zevnitř, nikoli nástrahy jeho adoptivní matky. Když se vyhrabal z cesty plné bláta, byl jeho obličej už celý zabalený v slané slzy. Nic už mu nebránilo v tom, vydat se zas o kus dál, a tak se rozešel. Chodil pod smutnými domy, v žaludku mu kručelo, hlady skoro neviděl a ústa byla vyprahlejší než saharský písek. Dráty často ležely nebezpečně na zemi, svíjející se a tvořící tak jiskry všude kolem. Octl se před křižovatkou. Přibližoval se a postupně se ze tmy vynořovala a začala rýsovat lidská těla. Lidské mrtvoly zahalené v plášť času. V prach. Byl to hrozný pohled. Vedle mrtvých mužů a žen leželi i děti a staří, bez rukou a bez nohou, v zaschlých kalužích krve. Strach, násilí a hrůza obklopily vše kolem, a jakmile odhalily svou tvář i jemu, s úlekem začal prchat pryč…

Otec pobíhal po bytě jako šílenej. Netušil jsem, že ho uvidím už naposled. V předsíni měl dva otevřený kufry a házel do nich všechno, na co přišel. Při tom pořád něco mlel o majetkovým vyrovnání. Matka seděla klidně v kuchyni a zašívala mi kalhoty. Vypadalo to docela lhostejně. Ani jediná kapka nestekla po její tváři.

Když otec dobalil, podal mi ruku, vytáhl kufry ven a řek mi jen: "Tak se měj, synu."

Nic víc. Nic víc, sakra! Práskl dveřma a odešel. Když jsem se zas objevil u maminky, zjistil jsem, že se několikrát píchla do prstu a že jí teče krev. Objala mě a pak začala dlouho a tiše plakat.

…Běžel dlouho a neohlížel se. Strach ho bičoval až ke konci cesty. Stál v slepé uličce před velkou cihlovou zdí. Spáry mezi jednotlivými kostkami byly děravé, a tak se dalo vyšplhat, i když s obtížemi, až nahoru. Chlapec se zhluboka nadechl a zafuněl. Pára z jeho úst stoupala k již stmívajícímu se nebi. Vyhrnul si své rozpárané rukávy, vklínil nohu do první, nejnižší spáry a dal se do výstupu…

Stál jsem před pekařstvím a čekal na mamku, až vyjde ven. Nakupovala housky na dnešní večeři. Najednou jsem slyšel všude bzukot. Jako by se přiřítilo milionový hejno čmeláků. Letadlo zastínilo na chvilku ulici a spustilo svou nenávist, zlobu a zkázu mezi lidi dole. Kousek za pekárnou totiž byl městskej úřad a továrna na nějaký barvy, nebo co. Pekařský dům nevydržel nápor výbuchu a pomalu se sesunul k zemi. Ještě před tím se však okna roztříštila všude kolem na spoustu malých střípků. Nezahlédnul jsem v jejích očích ani zděšení, ani překvapení, ani hrůzu. Prostě neměla čas vůbec na nic pomyslet. Pak i mě výbuch skolil k zemi a do mě se zabodaly ony střípky. Vzlykal jsem nad ztrátou posledního přítele, posledního člověka, kterého jsem miloval. Nikdo mi nezbyl. Střepy nepřestávaly pršet a bolest z nich pomáhala jen chvílemi přestat myslet na to utrpení. Všude se ozývaly velký rány a země se otřásala. Lidi pobíhali, nebo se plazili po ulicích a jediný, co mě v tu chvíli napadlo, bylo vlízt do kanálu. V tu chvíli jsem se bál jen těch bomb, otřesů, naříkajících lidí a padajících domů. Složil jsem hlavu mezi svý zakrvácený ruce, zacpal si uši a kleče jsem čekal, co se mnou bude.

…Ruce už dosáhly vrcholu. Teď už zbývalo jen se vytáhnout. Hlava vykoukla nad vrchol stěny a málem se zase ztratila. Kluk vytřeštil oči, div že nespadl. Vzepřel se a postavil se na vrchol zdi. Konečně viděl, co se stalo. Ohlédl se za sebe a stejně jako jeho čtvrť vypadalo celé město. Od jednoho konce k druhému, kam až dohlédl, bylo pole plné rozbombardovaných domů, silnic a aut. Místy zahlédl zablikat nějaké osvětlení. Elektrika nejspíš fungovala, ale potrhané dráty zastavily její přívod. Slunce už bylo skoro za obzorem a na obloze se výsměšně začaly tvořit červánky, snažící se aspoň částečně zmírnit bolest přeživších a překrývající tu zkázu pod nimi. Chlapec si položil hlavu do rukou a tiše přemýšlel. Nevzlykal. Pochopil, že vyrovnat se pouze s minulostí někdy prostě nestačí…