Metro

„Co čumíš vole, si nikdy neviděl člověka?“

praví naproti mně sedící klučina oděn v černém hábitu a kožených, dobře padnoucích kalhotách. Osloví mě právě když jsem zabrán do počítání kovových náušnic a ozdůbek zabodnutých v jeho obličeji. Už sem jich měl dobrejch třicet, než mě přerušil. Dělám, že ho neslyším, odvracím pohled a začínám zaujatě zkoumat interiér metra. Spolucestující se však jen tak odbýt nedá a zvolá na mě znovu: „Si mě neslyšel debile? Říkal sem co čumíš!“ „To myslíte mě,“ táži se zvídavě ve snaze získat trochu času pro vymyšlení nějaké diplomatičtější odpovědi. „Je tady snad ještě nějakej jinej debil?“ praví suverénně naprotisedící. Začínám v duchu litovat svého zlozvyku dlouhosáhle pozorovat cizí lidi. Pozdě však bycha honit a tak diplomaticky vypustím: „Ehhh já, já se jen tak koukal, nemyslel sem to nijak zle…“ „Si ze mě budeš dělat…“ Odpověď byla přerušena naléhavým štěkotem sešlého vlčáka, choulícího se u páníčkových kožených nohou. Nejspíš zaregistroval, narozdíl od jeho majitele, že se blíží stanice výstupu. Když se klučina neboli kovový obličej zvedal, stihl ještě prohodit směrem k mé osobě: „Máš jediný štěstí, že už musím letět.“ Za Černou postavou a jeho nejlepším přítelem se zaklaply dveře. Odletěl do pekelných útrob vestibulu linky B Florenc.

„Hlavní nádraží,“ hlásí paní z reproduktoru a uvádí vousatého pána s igelitovou taškou. Bezdomovec vstupuje do soupravy a usedá naproti mně, přebíraje místo uvolněné po klučinovi v kožených kalhotách. Uvelebí se na měkké sedačce a zaloví v igelitce. Opět mi to nedá a jímám se chlapíka pozorovat. K mému údivu nevytahuje ze svého příručního zavazadla nalezený kus chleba, ale pornočasopis a hladovýma očima i břichem hltá barevné obrázky. Svůj nalezený poklad před ostatními cestujícími neskrývá, ba naopak. Štědře jej vystavuje na odiv nejednoho zbloudilého pohledu. Tuto štědrost oceňují nejvíce dva vedle stojící zhruba čtrnáctiletí fotbalisté ve sportovních soupravách. Vyměňují si významné pohledy a neskrývaně hltají bezdomovcovo čtivo, tu a tam prohodí cosi o kozách. Bezdomovec si je vědom na něm spočinuvších zraků a roli pozorovaného si velmi užívá. Hlasitě listuje a věnuje dívkám na obrázcích různé dramatické pohledy. Má osoba vzniklou situaci dále monitoruje. Baví mě rozpaky některých cestujících, nejvíce asi těch, kteří doma sami podobnými časopisy listují, ale… „kdo to kdy viděl“. Koulí očima a nesouhlasně pokyvují na obdobně nesouhlasící sousedy. Všímám si, že ten barevný časopis v sobě skrývá jistou magickou sílu. Má schopnost vnést do prostoru, kde se vyskytuje, nervózní atmosféru. Dokáže přerušit mnoho nevázaných hovorů, jaké se v metru většinou vedou, a způsobuje šilhavost. Bezdomovec listuje a cestující se červenají až do stanice Vyšehrad. Na Vyšáku zaklapne literaturu, pečlivě si ji uloží zpět do igelitového pouzdra, vstane, střetne se s mnoha zabodnutými pohledy a se slovy „Ste nikdy neviděli člověka“ opouští soupravu.

Když utichne všeobecný ruch, tvořený dojmy lidí, prahnoucích po vyjádření k situaci v momentě, kdy odezní, zaslechnu rozhovor tří mladých mužů sedících o trojsedadlo přede mnou. Zaregistroval jsem ony mladíky již při jejich dynamickém nástupu. Byli zjevně jedna veselá kopa a hlasitě okolo pokřikovali. Asi tak stejně hlasitě jako pokřikují teď. „Ty vole to já jí rovnou dám papírek s mým telefonním číslem,“ praví hrdě jeden z partičky. „Ty krááávo a kolik už se ti jich takhle jako ozvalo?“ zajímá se vedlesedící. „No tak co si vzpomínám ty vole zatím snad zabrala každá vole,“ odpovídá dotazovaný vítězoslavně a dodává: „Už to mám zmáklý kámo. Vždycky jí řeknu…“ odmlčí se, „slečno tohle bude asi patřit vám… no… a když to jako že nechápe vole, tak vykouzlim jednoduše svůj nacvičenej úsměv vole, jednim okem na ni jako… že mrknu vole a už je oheň na střeše.“ „Myslíš už je vrabec v hrsti vole,“ opravuje ho kamarád. „Jo přesně to sem chtěl říct!“ souhlasně dodává vypravěč. Následuje chvilka mlčení. Hoši se rozhlíží po soupravě. Já samozřejmě jako bedlivý pozorovatel vše napjatě sleduji a dělám jako že nic. Za chvíli si všímám, jak dávají hlavy dohromady a ukazují si na dvě dívky sedící v přední části vagonu. V momentě, kdy metro souprava zastaví ve stanici Kačerov, mladík, který vypravoval historku, vstává, mrká na kamarády vystupující ze soupravy a namíří si to do přední části vagonu. Zastavuje se před jedním z děvčat a praví: „Slečno tohle bude asi patřit vám.“ Oslovená dívka udiveně vzhlédne a bez zájmu se táže: „Co to je?“ Chlapec dívce odpoví laškovným zamrkáním a odebere se ven ze soupravy za svými kumpány. Ti ho spiklenecky uhodí do ramene a vymění si s ním významné pohledy, znamenající, že vrabec je už v hrsti. Chlapci sledují vrabce do posledního momentu, kdy se metro ztratí ve tmě tunelu. Do momentu, kdy si dívka otevře psaníčko. Její výbuch smíchu však již chlapci nevidí. Stejně tak neslyší, jak pobaveně sděluje své kamarádce cosi o divných lidech a o tom, že něco podobného ještě nikdy neviděla.

Odvracím pohled od hihňajících se dívek a spočinu na povědomém obličeji, patřící silně nalíčené mladé dámě v minisukni stojící naproti mně opřená o dveře. Dáma můj pohled zaregistruje a bez ostychu se mě jímá prohlížet stejně jako já ji. Pátrám po nějaké indicii v jejích rysech, která by mi pomohla dotyčnou rozpoznat a zařadit. V momentě, kdy se chystám vyhlásit „mission failed“, jelikož nenacházím ve svém povědomí jedinou známou osobu, které by tento dospělý obličej mohl patřit, vydere se z dívčiných úst nejisté zvolání: „Romane?“ „My, my se známe,“ odpovídám koktavě po chvíli. Dáma si přisedá a osvětluje mé zatemnělé okénko do lavic základní školy. „To sem přece já, Kate, chodili jsme spolu na základku, to už si na mě nepamatuješ?“ Okna jsou prosvětlena a já si vybavuji nevýraznou, zakřiknutou Kateřinu s rovnátky, se kterou jsem během svého pobytu na základní škole prohodil nanejvýš tři slova, a když se vzpamatuji z šoku, způsobeného její proměnou a tak vůbec všechno, odpovídám: „No jó, jakpak bych mohl zapomenout, Kate, jasně.“ „No a jak se máš? Jak žiješ a co jinak?“ Můj počáteční šok střídá zjištění, že s touto proměněnou Kateřinou, která si teď nechává říkat Kate a je velká a má kozačky, toho mám společného ještě míň než s Kateřinou původní. Toto zjištění střídá zděšení ze společné jízdy trvající déle než jednu stanici. Konverzaci tvořenou větami ze značné části začínajícími na hmm, no a ehm střídají čím dál tím delší odmlky a s nimi spojené zkoumání interiéru metra. Když mi moje znovunalezená kamarádka na Opatově oznamuje, že musí bohužel vystoupit, ubezpečujeme se, že se na sto procent musíme někdy sejít a pořádně pokecat, vydáváme se každý svou, krátce přerušenou cestou doufajíce, že se už nikdy (s tímto člověkem) neuvidíme.

Pokračuji tedy ve směru jízdy a hlavou mi problikávají diapozitivy lidí, jež jsem měl tu možnost dnes okem pozorovatele a neplánovaného společníka poznat. Tak jako mi problikávají po každé z cest městskou hromadnou dopravou.

„Háje, konečná stanice, prosíme vystupte.“