Láska, zamilovanost, slzy a mnohé další trápí Františka Bruknera. Jde na ně po svém, abstrakci utápí v obrazech a patos vyvěrající z tématu odráží reflexí myšlenek člověku vlastních. A aby se čtenář nezahltil láskou přespříliš, přidává autor závěrečný bonbónek, který si určitě nenechte ujít…
Klaunův povzdech
mé slzy stékají
zpátky do očí
ve snaze
zabránit vyschnutí
solného jezera
mých nářků
neumím
pro tebe plakat
na tváři úsměv
schovává
tklivé žalmy
bázlivého klauna
který plachtí
nocí
rozseknutou
srpem měsíce
nahé meče
tvých paží
rozervaly
jiskrnou aureolu
mého štěstí
neumím
pro tebe plakat
a tolik bych chtěl
Záblesk
fantaskních výronů
tehdy
nazval jsem tě
láskou
vzpomínáš?
rozrážel
jsem stébla
rozševelená
vášnivými polibky
panenského větru
po lučinách
neslehnutých trav
proháněl
jsem vzpomínání
kterému
občas v koutku
úst
uvízl
potutelný nemravný úsměv
tehdy
nazval jsem tě
láskou
a podnes nevím proč
Kdo tančí mými sny
s noční oblohou
má
primabalerína
tančila sametem
po jejích krocích
v něm
zbyly
jen tiché hvězdy
jichž možná
není již
rychlost světla
nedrží krok
s láskou
sesbírám je
diamanty
tvých stop
stanu se bohatým
a za ně vykoupím
jen jeden jediný
polibek
až vetkám
ti je do vlasů
Učitelka hudby
„čekám na H“
– znervózněl –
a jeho prsty
topící se v potu
klouzaly falešně
strunami pubertální
fantazie
„čekám na H“
rozkousaný ret
cosi zadrmolil
pak břitký jazyk
prohnal ústy
slanou slinu
pornografického surrealismu
za velkého třesku
pí Ostýchavé
„já čekám na to H!“
projel struny
falší rudého trsátka
posléze složil
slib šílenosti
a rozhodl se
stát se samoukem hudby
Napsat komentář