Petr Zemek vystudoval Biskupské gymnázium v Letovicích. Poté vystřídal několik zaměstnání (dělník, číšník, krupiér, rekvizitář, kulisák…). Nyní pracuje ve firmě vyrábějící počítačové komponenty jako vedoucí úseku produkce. A k tomu všemu píše poezii.
JARO II.
To je ale pohledné jaro,
když takhle na Velký pátek
začne sněžit
a na Golgotě se rouhají Kristu.
Ještě včera v naší čtvrti
vyhrávala viola
opilcům a mladým dívkám
nadupané cajdáky.
A vůbec nikdo se netvářil pietně.
Ani když si zima,
s marnivými brilianty
a rozkošnickou přetvářkou,
lehala na rozklížené máry.
A mně se zrovna tu noc
zdálo o Tobě.
Viděl jsem květiny.
Celé koberce květin.
Byli jsme spolu v prosluněném kostele.
A kromě těch orchidejí a růží
tam byly zástupy lidí.
A taky se netvářily pietně.
Měla jsi závoj
mezi těmi vlhkými
a historicky cennými stěnami,
ze kterých všichni ti svatí
vážně hleděli
na už trochu rozjařené svatebčany.
Ráno jsem vstal do nezvyklého ticha.
Třesoucí se rukou jsem odhrnul závěs,
který měl světlý vzor,
abych vzápětí spatřil smrt.
Nikdy jsem se jí nebál
– je to ženská, jako každá jiná,
ale to ráno,
když jsem viděl ty holé máry
a bílou paní zimu,
kterou znám z leckteré pohádky,
jak zabíjí nevinnost,
to dnešní ráno jsem dostal strach.
A ona ustala ve vraždění.
Pohlédla mi do očí
a sinavost z její tváře zmizela.
Myslel jsem, že chce třeba koňak
a honem jsem vzpomínal,
kam jsem tu flašku včera dal.
Ale kdepak! Ani kapku alkoholu!
Bez okolků mi hned vážně začala vysvětlovat:
„Pane, krása je jako svatá rakovina.
A láska je jen jejím odrazem v zrcadle na starém zámku,
kde si obě nechutně pochlebují.
Pane, krásy i lásky je moc.
Neplačte.
To, co dnes utratím,
zítra bohatě rozkvete.
Ale Vás pane, Vás je mi líto.
Jste totiž požitkář.
Příliš mnoho milujete.
Tak moc, že z toho zvracíte.
A lidé si šeptají: To je ale troska.
Brzy umřete, pane. A bude to moc bolet.
Je mi to opravdu moc líto,
ačkoliv jsem bezcitná jak poslední děvka.“
Ještě nepatrnou chviličku sledovala moji tvář.
A potom se,
s charismem nejpovolanějšího filozofa,
vydala dorážet zbytky raněných.
A mně to ráno přišlo vhod.
Už jsem pak jen snil.
Bolelo to, to je fakt.
Ale když si představíte, že nakonec umřete…
Naposledy jsem si vysnil Václava Hraběte,
jak za mnou přišel do práce
a pomáhal mi lepit sádrokartony.
Potom jsme šli „Na špici“
a ožrali se
s patnáctiletýma holkama,
které pořád říkaly
„ty vole“. A venku zase slídilo jaro.
U HROBU BÁSNÍKOVA
Všichni už odešli
a hřbitov zůstal zaplněn.
Šumí stříbrné smrky
a svíce si začaly vykládat
o tom,
že plamen není asi to poslední.
Všichni už odešli,
jen dívka v bílé říze
stojí u hrobu básníkova.
Rovně a smutně.
Jako klavír,
který byl opuštěn svým Mistrem.
Jen vzpomínky na slavné turné.
Tenkrát v Sydney…
Květiny na klávesách…
Potlesk, přímo extáze…
Všichni už odešli,
jen dívka v bílé říze
se smyslnýma očima,
dávno vyléčenýma od slz,
chová v klíně kříž
a v srdci hudbu,
která jí zněla
při prvním milování.
Je to už dost dávno.
A dohromady to vlastně nestálo za nic.
Tráva studená,
uštvaná a zpocená romantika toho všeho kolem…
Ale bylo to poprvé.
A láska byla velká.
Hlavně potom.
Taková ta skoro básnická.
Dnes se jenom usměje při té vzpomínce.
Usměje se a horkou rukou
smete z bílé řízy
pár kapek noci
na ozdobný šev mramorové hrobky.
Byla tenkrát s tím básníkem
několik měsíců.
Pak konec. Nikdy víc.
Ale on byl až do své smrti s ní.
Nikdy se neviděli.
Umřel, když padal poslední sníh
toho jara,
kdy všude znovu začali hrát hudbu
toho prvního milování.
Nikdy nevěděla, co je to za song.
Musí si aspoň teď něco rychle vymyslet
při tom pohledu na čerstvý hrob,
při vzpomínkách na všechny ty polibky,
setkání v kavárnách s opatrnými slovy
a při vzpomínce na tu noc,
kdy cestou z tanečních
hledali její kabelku
v uličkách cikánské čtvrti.
Dívka v bílé říze,
anděl božsky pozemský,
který se vetřel rovnou z diskotéky
mezi kameny mrtvých.
Žádná rána tu nemokvá.
Jen sametový stín
na nočních stolcích spících.
A nikdo nepije.
Opravdu!
Všichni odešli
a hřbitov zůstal beznadějně plný.
ZÁTIŠÍ (labuť)
S troufalostí zneuctím
okrasný záhon
a položím čerstvé růže
na tvá ňadra.
Jsou trochu vyděšená
ze své vlastní rozkoše,
a tak je utěší květy,
osvěžené neluxusní koupelí v rose,
po které neměly k dispozici
ani jeden
froté ručník.
Za oknem neobvykle kašle
a ukřivděně posmrkává letní noc,
zatímco tvoje oči
nemohou
stoprocentně rozeznat hranici
sobecké touhy.
Miluješ se s růžemi
a je to jako veršíček
v babiččině zažloutlém památníku.
Vzdycháš
a je to jako slyšet chrámovou sonátu
v zakouřeném šantánu na předměstí.
Prchavá chvíle.
A já nevím,
jestli mám pro tento okamžik
umírat
nebo snaživě žít.
Dívám se na zátiší krásy.
Krůpěje rosy,
naparfémované klidem zauzlovaných souhvězdí
umíněně stékají
z tvářiček okvětních lístků,
jako slzy těsně před smrtí,
do sametového kostýmku
tvého klína.
Z mého cd-přehrávače,
zakoupeného loni v bazaru pod náměstím
– víš, tam, jak je ta trafika s jednorukým prodavačem –,
doznívá další komerční hit.
Tuto sezónu jich bylo zase požehnaně.
Venku se
jako klekání
vytrvale podbízí nový den.
V jeho záři
si tě ze stěn a poliček mého pokoje
prohlížejí
moje suvenýry z beatnického života.
Nedůvěřivě.
Protože jsi krásnější,
než jejich samolibá tvář.
Konečně…
Napsat komentář