Už se vám někdy stalo, že jste se na něco zahleděli, koukáte, koukáte
a pak se vytrhnete z přemýšlení s tím, že tohle vám vlastně něco
říká? Jen jak to pojmenovat… Že by neobvyklé? Dotknete se té myšlenky
bříšky prstů – neodolatelně přitažlivé. Uděláte krůček blíž
a – prásk! Třískne vás to přímo mezi oči. Dokonalá souhra slov,
vjemů a intencí, plná ohromující všední skromnosti a syrovosti. Jana
Šilerová, píšící pod pseudonymem paryb, vás nechá postavit si skládanku
s bází života, pravdy a možná i vyšší existence.
cirkulace
z okapu
únor:
visatec
připomněl mi toho pána
dneska ráno
nemoh dosáhnout nemoh se zachytit
a když sebou přeplněná tramvaj škubla
upad
normálně upad
lidi koukali jinam
do dveří vešlo jaro a nikdo to neviděl
bylo tam: trochu jsem roztáhla nohy
zalechtalo to
na další zastávce všichni vystoupili
matka sedmibolestná mi podala drát
a tašku plnou kachliček
až dokrvácím můžu
je vrátit na dopravní podnik
můžu taky podat stížnost
na toho pána co upad
a přitom mi roztrhl punčochy
vyhrnul sukni
roztáhl zadek
a plakal že mu nikdo nepomoh
plakal jako dítě
sobota či neděle
na počátku byla síť zachytávající inu co byste si přáli večery při
svíčkách čisté akvárium
padaly i koláče s tvarohem
rozinky se zabodávaly jak sladké jehly
museli jsme přivírat oči
jednoho dne jsme se probudili v pelechu s krysami někteří z nás se
stali piloty bombardérů
hráli jsme si na veselé časy v kuchyni se objevilo umělé ovoce
po snídani jsme zvraceli
vyhodili otupené nože
na okraji města krahujci plivali do mechu v tvých rukou se srážel dech
země zrála
sousedovu malou našli ve sklepě okna prý tlumila bubnování tepen a
ona stejně
byla vždycky taková tichá
kousek od domu vítr řezal do tváří
to odpoledne jsme zapomněli koupit vanilkový cukr mléko se rozlilo
po psích boudách byl jiný vítr půlil byty a trhal slova
trhal slova od úst
a nevzpomeneš si sobota či neděle to byla
nevzpomeneš
město
škvírou mezi
pravou částí záclony
a levou částí záclony:
myslet si polokruh
mokrou dlažbou
doprava k lékárně
doleva k řezníkovi
v podloubí oči prsty
raz dva tři stehenní kosti
není to moc
půl plíce a jedna bílá krvinka
ve frontě podupávat
(dočervena mrazem)
přes ulici:
hejno tuňáků v oleji
předklonilo trup
až pod nehty
byla tma a měla jsem sen
zima se zajizvila
předjaří zdaleka
podržíš si mě
trochu stranou
svět ústí zešikma
ty v něm
tak jak ses nikdy neviděl
čelo na skle
v kůži kousek nebe
tu zamrazilo, snad vysrážená mlha
tys blízko
překvapivě, sám
**
zkoušela jsem se modlit
k plastovému kelímku
neboť na dně byl Bůh
a tahal za slámku
bublinky stoupaly vzhůru
mezi dnem
a mnou
bylo náhle
tak
těsno
**
úplňkem pod víčka
srdečnice
vtlačená
tep! tep! tep!
konečky prstů
nedochvějně
zbrocená
**
byla tma a měla jsem sen
žila jsem v hliněném domě
voda se třásla v ohbí trubek
(nebo si šeptalo suché listí)
žízeň zněla vydutě
otevřeným oknem nakoukla dovnitř bytost
ne nepodobná komusi blízkému
usedla na parapet
mezi květináče horkých citronů a rajčat
mlčky pozorovala mé výdechy
přiblížila se na dosah
šťouchla do mne
rychle uskočila zpět
s tím šťouchnutím mne kousek ubyl
(nebo jen uvízl v hrdle)
na jedno zívnutí
smrt rozklížila hřbet
a minula dveře
ven
**
Napsat komentář