Bylo těžké vybrat jen pár kousků z repertoáru děl tohoto autora. Bylo
těžké odolat některým veršům a nenechat se unést silou okamžiku. Bylo
těžké potlačit ten známý pocit, kdy čtete a víte, že z pouhých slov
sálá energie a místy až syrová osobitost. Volný verš plný jadrnosti a
zemitosti, obraz skutečného člověka podaný v poetickém duchu, snad
i špetka surrealismu. To vše vám nabídne Jan Zbořil a jeho básně.
LETADLO
Otec zemřel v zimě –
o překot vynáší z kůlny na oheň nánosy zpuchřelých věcí
z viklavé skříňky vypadne po cestě oprýskaný trup nedostavěného
letadélka
vybavuje si, jak se s otcem přeli, která část kam přijde
stojí strnule nad rozsypanými věcmi
a poprvé po letech zjišťuje, že nemá věci pod kontrolou
DŘEVORUBECKÁ
Jeho milý les vykáceli
– sedí na pařezu a na zadek se mu lepí smůla
V dáli je železnice
– počítá, který strom kolikrát objal ale vlak jede rychle
Pod jehličím vykukuje šiška
– vybírá semínka a trousí je po okolí
Okolo pobíhají děti a šermují se haluzemi
„Strýčku, co to děláš?“
„Sázím nový les. Než vyroste, budete staří jako já.“
Nahlédají mu do dlaní
berou z nich hrstičky
a posílají je po větru
„Zasadíme nový les!“
Usmívá se
a mlčí o dřevorubcích
POŽÁR
Našel jsem v kůlně
dřevěného koně
– otřel prach
a vyjel na louku
Jetel voněl sytě
a rosa stékala po ostruhách
Byl jsem už blízko lesu
když zvon odpočítal stíny
Kůň se zastavil
a hleděl mezi stromy
Sesedl jsem
uzdu si uvázal kolem krku
jehličím podrazil podkovy
hrdlo svlažil mízou
a odstřihl vodicí špagáty
Najednou jsem odněkud
uslyšel tepot srdce
Doběhl jsem k nejbližšímu kmeni
a zaklesl do něj zuby
Z úst se mi valila pryskyřice
a oř divoce podupával
když jsem ho pohladil po hřívě
vzepjal se
až mu popraskaly letokruhy
tu noc
les zachvátil požár
O SRŮSTÁNÍ
Děda se na chvíli zastavil
– prý odpočinout
Smál jsem se
a házel šišky po labutích
které natahovaly krky
ve snaze lapit mé tkaničky
a oběsit na nich podzim
Dál dub rozrážel hladinu
žaludy
Heřmánek se nakláněl k čaji
A slunce se roztahovalo
po obloze
Děda seděl pod ním
a jeho pohled odplouval ke kostelíku na kopci
S pootevřenými ústy
jako by chtěl něco říct ale v poslední chvíli se rozhodl, že to není
důležité
nechal nohavice srůst se zemí
Když mi došly šišky
obrátil jsem se
sklopil zrak
lehce je vytrhl
a vzal dědu za ruku
“Pojď, ještě chvíli půjdeme”
Napsat komentář