Deset bývá těch měsíců příprav a rozmýšlení, kde společně se svými přáteli oslavím první den nového roku. Snažím se přijít na něco originálního, neobvyklého a především úplně odlišného oproti roku loňskému. Většinou se rozčiluju, šílím, trhám si vlasy a koušu nehet za nehtem, řeším s lidmi, kam by chtěli nejraději jet, hádám se sama se sebou a přemlouvám se, že příští rok, už opravdu, se jim na to všechno do puntíku vykašlu.
Devět je těch lidí, které musím sehnat, obvolat, donutit k aktivitě, jelikož jinak by byli schopní trávit dalšího Silvestra v miniaturním nuselském bytě, vypít jindy nedotknutelný bar otce jednoho z nich, neustále překračovat slavnou babiččinu čárku na sto let starém magneťáku, tím pádem provokovat sousedy k nepříčetnosti a za pět minut dvanáct se marně a bez šance snažit stihnout půlnoc na Staromáku.
Osm rekreačních objektů jsem loni týdně obvolávala, než jsem konečně sehnala několikadenní ubytování na horách pár metrů od sjezdovek. Nakonec bylo stejně tou největší námahou vybrat od svých nejbližších alespoň zálohu, když už jsem vzdala nutit je k jakékoliv iniciativě.
Sedm minut zbývalo do odjezdu vlaku směr Jizerské hory, když mi zazvonil telefon a majitelka horské chaty mi s až nevhodným klidem oznámila, že jim praskl kotel, ať nikam nejezdíme. Cizinci nás přeplatili, to je bez debat.
Šest bylo už mých Silvestrů bez jediné poklidné skleničky šampaňského, bez chlebíčků u prarodičů, bez Petra Novotného a přihlouplých televizních estrád, bez zbytečných hádek a kyselých tváří, bez trapné snahy udělat si hezký rodinný večer, bez pozorování ohňostrojů z okna přízemního panelákového bytu přes třímetrové břízy, bez usnutí krátce po půlnoci – zkrátka bez rodičů v teple domova.
Pět marných pokusů jsem absolvovala, než mi došlo, že té novoroční a zřejmě nejhorší kocovině, způsobené neustálým klopením panáků do sebe s každým spoluúčastníkem zvlášť, se vyhnu jedině tím, že celý ten večer strávím jen nad lahví minerální vody a nedotknu se ani špičkou jazyka alkoholu. Ale copak to jde?
Čtyři byly ty petardy, co nám předloni vlítly do chaty od sousedů, kde oslavovala příchod roku partička puberťáků, a stejný počet hodin se to posléze omílalo stále dokolečka, až každý z nás usínal rozčílený a ukřivděný. Jedni si nechtěli nechat líbit výstřelky podnapilců, druzí odmítali cokoliv řešit a přemlouvali ty první, ať jdou s nimi slavit, a třetí vyhrožovali větou „jak na Nový rok, tak po celý rok“, čímž svým cynickým nezájmem pobouřili jak první, tak druhé, jelikož každý si motto vysvětlil po svém.
Tři měsíce jsem musela nosit vlasy stažené do culíku, abych zakryla značně viditelnou pěticentimetrovou plešku na temeni hlavy, jelikož si ze mě můj kamarád chtěl pod vlivem silvestrovského veselí vytvořit vánoční stromeček a ozdobil mě prskavkou. Jak to ostatní viděli, přiběhli hrdinně na pomoc a s dobrým úmyslem mně začali hasit účes, až přes všechny snahy stále hořící prskavka zapadla nejhlouběji, co mohla. Nejen že mi od všech těch ran dlaněmi pískalo až do rána v uších, ale ještě týden mě doprovázel nechutný smrad spálených vlasů a všichni se mi vyhýbali.
Dvě hodiny před půlnocí odpočítávám minuty, abych nezmeškala tu vzácnou chvíli, na kterou čekám 364 dní a do které jako skoro každý vkládám všechny své naděje na lepší zítřek. S dětinskými iluzemi si namlouvám, že ten nadcházející rok bude už opravdu bezstarostnější, že se snad tentokrát objeví ten pravý nebo aspoň někdo jemu podobný, že začnu víc číst, míň kouřit a nakonec, že mi po těch letech možná konečně dojde, že bych ze všeho nejvíc měla přestat s těma hloupýma předsevzetíma.
A to všechno pro ten jeden jedinej okamžik radosti a slávy, který roztaje tak rychle jak první sníh. Pro těch pár falešných objetí a polibků, na které si druhý den ani nevzpomenete. Pro těch pár vteřin hromadnýho řevu, který odezní tak rychle jak cinkot vánočních zvonků. Život přece běží dál, stejným tempem a stejným směrem, jakým do týhle bláznivý chvilky běžel. Žádný zlom nenastane a věci nezačnou klapat tak, jak bychom si přáli z ničeho nic, ze dne na den. Ani lidé, ani sny a ani ta nutnost a potřeba slavit přes všechny zažité strasti a komplikace tenhle den i příští rok, nic se nezmění. Až na tu jednu jedinou číslici v kalendáři.
Napsat komentář