Kateřina Šaldová už se nám jednou povídkou představila. A líbila se. Bude se líbit i ta dnešní? Je méně kouzelná. Je méně hravá. Nebo není? Aneb co všechno snese těžké téma.
Voda je už
skoro studená. Sakra, co mu tak dlouho trvá? On by mě skutečně nechal umřít?!
Přestává mě to bavit. Vylezu z vody směšně zamořené drobounkýma bublinkama. Mají
růžovej nádech a k mé náladě se do poslední chvíle hodily. Teď už ne! Všechno
jsem měla dokonale připravený a načasovaný jako vždy. S jedním jsem přece jen
nepočítala, že ten parchant nepřijde! Zvonek! Tak přece! Do žil mi spolu s krví
dopluje i velmi příjemná dávka adrenalinu. Přestanu pospíchat, rozhostí se ve
mně klid a podivně modifikovanej mír. Pomalu si obléknu bílej župan, rozpustím
si vlasy a nechám je splývat okolo obličeje. Pusu přetřu rudou rtěnkou, barva mi
evokuje krev. Jeho krev na mejch rtech, bizarní. Podívám se na sebe dlouze do
zrcadla. Vrátí mi obraz vyrovnaný holky s mrtvolnou pletí. Špatně, zpět, nesmím
bejt právě teď vyrovnaná! Zvonek se snaží svým ostrým zvukem urvat každej kousek
z mýho mozku, tlačí se mi do hlavy přes vlasy i oči. Výborně, ještě chvíli a
začnu se doopravdy litovat. Pan M. je sice nedochvilnost sama, ale o to víc je
agresivní. Začne bouchat pěstmi do dveří. V nose ucítím tolik známý zaštípání a
už je to tady. Příval slz se tlačí přes hradbu řas, spojují se do špinavejch čar
a kreslí mi po obličeji zmatený obrazce. Moje ušmudlaný „štěstí“ dramaticky a s
vteřinovou přesností odkapává na dlaždice. Zkontroluji svůj vzhled ještě jednou
v zrcadle. O moc lepší! Jsem připravená panu M. otevřít…
Jen co uslyší zarachocení klíčů v zámku, opře se do dveří takovou silou, že moje
tělo katapultuje na druhou stranu místnosti. Docela to bolí, takže mi teď můj
ukřivděnej ubličej pomáhá tvarovat do nepřirozenýho šklebu i tupá bolest. Sedím
a fňukám. Pan M. za sebou zabouchne dveře a svoje rozvalitý tělo plácne na
podlahu kousek ode mě. Kouká dost vyděšeně, možná to i trochu hraje, chápu to.
Nestává se mu asi denně, že by mu někdo jen tak zavolal, že se chystá spáchat
sebevraždu, ale že po něm vůbec nic nechce, takže mu to jenom oznamuje, aby pak
nebyl překvapenej… Chce něco říct, ale má úplně vyschlo v puse. Vyjde z něj jen
podivnej sýpavej zvuk. Chce se mi trochu začít smát, raději sklopím hlavu. „Cos
mi to prosím tě volala?! Ty se chceš zabít, proč??? Víš, jak mi teď je? Víš,
jaký jsem měl strach, když jsi tak dlouho neotvírala? Myslel jsem si, že…“ Větu
nedokončil a opatrně se pokusil rozhrnout mi vlasy z obličeje.
Má mrtvolně studený ruce, což mi přijde ještě víc vtipný, protože mrtvolný ruce
bych tu teď měla mít snad já, ne? „Můžeš mi objasnit, proč se tak přihlouple
culíš? Jestli ti přijde k smíchu, že jsem měl strach?!“ Pomalu vstanu a jdu do
ložnice. „Zůstaň tu dnes přes noc, mám strach, nechci tu být sama.“ Přišpendlím
ho psím pohledem k posteli. Poslušně si lehne a já žalostně okopíruji křivku
jeho těla. „Je mi zima…“ Nestačím to ani doříct a už na svých ramenech cítím
vlněnou deku.
Probudí mě světlo z lampičky vedle postele. Zamžourám k rohu. Pan M. má podivně
vážnej výraz a v něčem si listuje. Únavou opět zavírám oči, ale vtom mi ten
obraz, kterej jsem před chvílí zhlídla, dojde. Ne, to snad ne?!! Znovu otevřu
oči, je tak zabranej do mýho deníku, že si mě vůbec nevšimne. „Co si to
dovoluješ!“ Pomalu a klidně se na mě podívá. „Já? Snad ty, ne? Takže jsem pan
M., poznávací znamení: podřezané žíly ve vaně, sebevražda, samozřejmě jako vždy
pouze fingovaná, z nešťastné lásky. Mrzí mě, že sis zrovna u mě vymyslela
takovou ohraninu. To sebevražda u a pana S. to byl jinej kalibr. Pustit si plyn
v garáži kvůli údajné rakovině, to je docela zajímavý. Řekni mi, proč si takhle
„hraješ“? A co si vlastně ode mě čekala? Jasně, chápu to. Je to určitě velká
zábava dokazovat si, že ten chlap tě možná má i rád a že mám strach. Dívat se do
jeho očí, který jako by nevěděly, jestli tě budou moct nechat někdy o samotě,
abys nedostala, „chudinko“, zase ty svý masochistický nálady a něco si náhodou
neudělala. Jak přemítám, jestli tě mám odvést k psychiatrovi a najít si normální
holku, ne magora, anebo to zkusit. Zkusit tě vyléčit tím, že tě budu milovat… A
ty se mi zatím směješ do ksichtu a náramně se bavíš, protože jseš normální,
dobře si nás užíváš. Ne, nejsi normální, jsi ten největší magor, kterýho jsem
kdy potkal. A klidně se podřezej, je mi to úplně jedno! Ty to stejně nikdy
neuděláš! Sebevrazi musí mít na svou smrt odvahu…Je mi z tebe blbě!“
Jeho poslední nenávistný slova slyším jakoby v mlze. Jdu za ním zamknout dveře.
V jednom měl skutečně pravdu, podřezání v teplý vaně není obzvlášť originální…
Sebevraždy u pana K. nebo pana C. byly daleko lépe vymyšlený. Až na jednu malou
nepřesnost, panové S., K. nebo C. nikdy neexistovali. Na rozdíl od pana M.
Voda je příjemně teplá, v celým mým těle cítím malátnou únavu. Vlastně jsem
nikdy neměla ráda červenou barvu, tak proč v ní teď ležím? Odněkud slyším
zvonek, ale já přece nemůžu jít odemknout, chci tady zůstat, chce se mi tak moc
spát…
Napsat komentář