Politici mají od nepaměti zvláštní vztah k veřejnoprávním médiím. Nemohou je vypnout, nemohou je řídit a nemohou je přesvědčit, aby o nich psala hezky. Co ale mohou, je změnit jim pravidla financování, a přesně o to se nyní pokouší vláda Andreje Babiše pod hlavičkou modernizace. Což je pojem tak univerzální, že jeho výskyt ve vládním návrhu bývá dobrým důvodem k mírnému znepokojení.
Jak se opravuje to, co se neporouchalo
Celý problém začíná u mechanismu, který léta fungoval bez větších otřesů, ačkoli se k jeho zrušení pravidelně hlásili různí politici. Česká televize a Český rozhlas se desítky let financují z koncesionářských poplatků, které platí přímo domácnosti. Peníze tečou do médií mimo státní rozpočet, mimo dosah vlády a mimo ministerskou náladu, takže novinář v redakci nemusí ráno přemýšlet, zda jeho poslední reportáž náhodou nebude i tou poslední. Vládní návrh ministra kultury Oty Klempíře na tuto konstrukci pohlíží jako na něco, co se musí urychleně opravit. Poplatky mají zmizet a nahradit je má příspěvek ze státního rozpočtu, jehož výši bude každoročně určovat vláda. Ministr u toho ujišťuje, že nezávislost médií tím nijak neutrpí. Zní to přibližně stejně důvěryhodně jako slib lišky, že do kurníku jde jen spočítat slepice.
Proč je ohleduplnost levnější než korupce
Důvod, proč taková změna není jen účetní drobnost, spočívá v jedné nenápadné věci. V lidské psychologii. Kdybyste měli bohatého strýce, který vám posílá každý měsíc stejnou sumu, žilo by se vám stabilně. Kdyby vám ji začal posílat jen tehdy, když napíšete pěkný dopis o tom, jak je chytrý a jak mu to sluší v novém obleku, obsah vašich dopisů by začal záhadně připomínat strýcovu vlastní představu o sobě samém. Člověk se nemusí cítit zkorumpovaný, aby přestal psát pravdu. Stačí, když má pocit, že se mu vyplatí být ohleduplný. Přesně proto vyhlásily odbory České televize a Českého rozhlasu stávkovou pohotovost, ke které se hlásí přes tři tisíce ze zhruba čtyř tisíc čtyř set pracovníků. Nejde jim o výplaty. Jde jim o to, aby zpravodajství mohlo nadále popisovat skutečnost, a ne strýcovu oblíbenou verzi téže skutečnosti.
Útěcha, že nejsme Maďarsko, nevydrží věčně
Kdykoli debata o chystaném zákoně začne zabíhat do nepříjemných podrobností, objeví se spolehlivý uklidňující argument. Česko přece není Maďarsko. To je pravda. V Maďarsku dnes veřejnoprávní média patří vládě, v Česku zatím ne. Stojí ale za to připomenout, že když v Maďarsku před patnácti lety přicházela úprava mediálního zákona, zněla podobně nevinně jako ta naše. Proměna veřejnoprávních médií se totiž neodehrává naráz. Nejdřív se upraví financování, pak pravomoci rady, pak výběr ředitele. A když se člověk po pěti letech ohlédne, zjistí, že všechny ty rozumné kroky vedly někam, kam by nikdo rozumný jít nechtěl. Obdobný vývoj prošlo Slovensko po návratu Roberta Fica, kde dnes veřejnoprávní vysílatel podle Transparency International spíše připomíná vládní hlásnou troubu. V Itálii se za vlády premiérky Meloniové mluví o takzvaném TeleMeloni. Útěcha, že nebudeme první, kdo touto cestou prošel, funguje jen do chvíle, než si uvědomíme, kdo tam byl před námi.
Zákony nelžou, i když jejich autoři ano
Čtení vládního návrhu připomíná okamžik, kdy si podle návodu složíte skříňku a zjistíte, že vám zbyly tři šroubky a jedna noha. Návrh přenáší odpovědnost za obsah vysílání na mediální rady, ačkoli tytéž rady podle jiného ustanovení téhož zákona do obsahu zasahovat nesmějí. Nezávislost je v textu definována hned třikrát, pokaždé jinak. K tomu se otevírají dveře financování z darů a grantů, tedy z míst, odkud peníze obvykle přicházejí s tichým očekáváním protislužby. Premiér Andrej Babiš, sám kdysi vlastník vlivné mediální skupiny, mezitím ujišťuje, že kabinet veřejnoprávní média ničit nechce. Zákony ovšem mají tu nepříjemnou vlastnost, že fungují podle toho, co je v nich napsáno, a ne podle toho, co jejich autoři tvrdí na tiskových konferencích.
Hasiče potřebujete, i když nehoříte
Dá se namítnout, že spousta lidí veřejnoprávní vysílání nesleduje, a proto je jim celá kauza ukradená. Tato argumentace má jednu drobnou vadu. Veřejnoprávní média totiž nefungují primárně jako služba pro své diváky, ale jako pojistka pro všechny ostatní. Je to něco jako hasiči. U většiny lidí nehoří a přesto by byli neradi, kdyby hasiči neexistovali. Pokud někde existuje instituce, která smí klást nepříjemné otázky a nemusí se ohlížet na to, kdo zrovna drží klíčky od státní kasy, žije se o něco zdravěji i těm, kteří si její vysílání nikdy nepustí.
Demokracie není jen to, že se každé čtyři roky chodí k volbám. Demokracie je i to, že mezi volbami sedí v redakci někdo, kdo smí napsat pravdu, aniž by se musel ptát, zda se to hodí. A ve chvíli, kdy se o tomhle právu začne vyjednávat, noviny neumlknou. Jen začnou znít o něco tišeji.
Napsat komentář