Když jste vánočně naladění, rozladění, rozněžnělí či sklíčení, jedno co z toho, jste citlivější, emočně přístupnější… Hi, hi, hi. Ale! Všimněte si, tentokrát žádné hutné romány, taky žádné starší věci, samé novinky! Takže, nejdříve vás udržím ve vánoční atmosféře krátkým textem Oskar a růžová paní, který budete mít přečtený během hodinky a navíc u toho možná uroníte pár slz. Tak řekněte, nestojí to za to? Pěkně se uvelebte, nalijte si sklenku vína či voňavý čajík a užijte si dílo Belgičana Erica-Emmanuela Schmitta. Připadáte-li si na to příliš drsně, nebo jen poté zatoužíte po všedním jazyce, drzejší postavě a hmatatelnějších obrysech, pusťte se do Občanského průkazu. Petr Šabach je známá firma, od které víte, co čekat, i když tentokrát zas trochu překvapí stupňovanou naléhavostí. A na závěr vám chci představit autorku ne moc známou, ale o to zajímavější. Neokoukanou, jemnou a drsnou zároveň, Ivanu Peroutkovou. Nad ledem pod ledem, tak trochu netradiční autobiografické obnažení…
Eric-Emmanuel Schmitt: Oskar a růžová paní
Příběh tohoto v současnosti zřejmě nejpřekládanějšího francouzsky píšícího autora vám prostě musím doporučit hned z několika důvodů. Za prvé je to krátké, velmi krátké, takže Vám svou volbou nezaberu moc času a s největší pravděpodobností to dočtete do konce. Další, mnohem závažnější důvod je, že je to balzám na duši, což v dnešní době nesmírně potřebuje řada z nás a někteří to víme. A pro nás je určen tento hezký jednoduchý příběh, plný moudrých, až filozofických myšlenek. Nemůžu vám prozradit téměř nic, protože je toho celkem tak málo, a stejně by mé převyprávění postrádalo veškeré kouzlo. Jen si ale představte kluka, který se rozhodl zkusit uvěřit v Boha a začne mu psát dopisy. Zas nedokážu říct proč, což je sice dost důležité, ale neodvážím se to vykecat. Budete si to holt muset najít sami. Autor si však na nic nehraje, netahá vás zbytečně za nos, karty poctivě vyloží na stůl hned na začátku a je jen na vás, jestli se hry zúčastníte. Skloubit dětskou spontánnost s poznáním starce je sázka najisto, ale autor má hru dobře rozehranou i na poli stylistickém a jazykovém, a když závěr opepří nevtíravou graciézností, musíte uznat, jak mistrně to muselo být napsané, aby vás během takové chvilky naučil hrát. Ocelovým mužům to asi nic neřekne, ale milovníkům dobrých tragikomických příběhů, trochu infantilním dospělákům a taky těm, co snesou krásu a sílu v jednoduchosti, Oskar dost napoví.
Milý Bože, jmenuji se Oskar a je mi deset let. Zapálil jsem kočku, psa, náš dům (myslím, že jsem dokonce ugriloval i červený rybičky) a píšu Ti svůj první dopis v životě, protože dřív jsem fakt nemohl, musel jsem se učit a neměl jsem čas. Ze všeho nejdřív Ti musím říct, že píšu strašně nerad. To už musí bejt. Psaní je totiž něco jako vánoční řetěz, ozdoba, bambulka, hezká šňůrka, stužka nebo něco takovýho. Psaní je obyčejný lhaní, aby se člověk dělal hezčím. Dospělácká finta. Chceš důkaz? Vezmi si třeba začátek mýho dopisu: „Milý Bože, jmenuji se Oskar a je mi deset let. Zapálil jsem kočku, psa, náš dům (myslím, že jsem dokonce ugriloval i červený rybičky) a píšu Ti svůj první dopis v životě, protože dřív jsem fakt nemohl, musel jsem se učit a neměl jsem čas.“ Místo toho jsem mohl klidně napsat:„Říká se mi Plešoun, vypadám stěží na sedm, kvůli rakovině bydlím v nemocnici a nikdy jsem se na Tebe neobrátil, protože si stejně myslím, že neexistuješ.“ Jenže když Ti napíšu tohle, bude to jednak vypadat hloupě, jednak Tě budu míň zajímat, a já potřebuji, aby ses o mě zajímal. Bylo by bezva, kdyby sis udělal čas a zařídil pro mě pár věcí.
2006, nakladatelství Garamond
překlad: Denisa Kerschová-Brosseau
Petr Šabach: Občanský průkaz
Nejnovější, už desátá próza klasika současné české literatury sklízí zas úspěch, několik týdnů se držela na špici literární hitparády. Počkali jsme, až se ten blázinec kolem Šabachovy novinky uklidní, abychom zas zkusili nalákat nové čtenáře. Proč je Šabach tak oblíbený u českého publika? Protože píše tak, že mu každý dobře rozumí, jak se říká: jak mu zobák narost. Další nesmírnou výhodou pro čtenáře je vyznat se v prostředí, orientovat se v čase, cítit se bezpečně, na známé půdě, pak můžeme uvěřit a dobrovolně podlehnout autorovu vyprávění. Všechno začíná tak trochu bezstarostně. Provokace mladých, kteří se staví proti režimu, vyzní jako roztomilý protest, chlapecká rebelie, obyčejná klukovina… Pak ale čtenáři, zpočátku připravenému na lehké dobrodružné čtení, najednou naskakuje husí kůže. Tempo se mění, příběh zvážní a neustálý policejní teror, kterému je vypravěč vystaven, začne útočit i na nás. Když mladý člověk při snaze utéct před vojnou přijde o ledviny a nakonec umře, definitivně končí jakákoliv sranda a zcela uvolňuje prostor tragičnu, které nepoleví až do samého konce. Problémy s policajty z let šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých a dokonce i devadesátých se můžou zdát některým mladším čtenářům trochu vzdálené a neosobní, ale Šabach vám pak pro jistotu připomene nedávný zásah na CzechTeku, a že policajti „…sou furt ty samý kurvy…“
„Jak dlouho nepracujete?!“ vyštěk na mě ten menší policajt. „Měsíc…“ řek sem tiše. „Takže jste příživník…!“ pokejval hlavou, jakoby si teď jen potvrdil něco, co už dávno věděl. „Eště ne…“ odkašlal sem si nervózně. „Nepoučujte mě…“ zamumlal a vyndal si blok s předtištěnou charakteristikou osoby, kam se vyplňovala vejška, barva vlasů a očí a podobný blbosti. Pečlivě si mě měřil a zapisoval a zase měřil a pak dlouho vyplňoval údaje z mýho průkazu a ten druhej se jen tak zběžně rozhlíd po lokále a pak pokejval spokojeně hlavou, protože Markýz byl na svým místě a dělníci ho nezajímali. Beze slov vrátil Markovi občanku a odkráčel k výčepu. Servírka před něj bleskově přistrčila dva panáky. „Máte štěstí, že mám dneska dobrou náladu…“ řek mi ten malej zakomplexovanej fízl a mrsknul přede mě mou občankou o stůl. Pokejval sem hlavou, jako že to je fakt, že mám dneska kliku, a dokonce sem se pokusil o úsměv, že to všechno jako patřičně oceňuju, a čekal sem, až ze mě spustí ten svůj nebezpečnej pohled a odpochoduje k výčepu, což k mý velký radosti za chvíli udělal. „Čuráci…!“ ulevil sem si, když za nima definitivně zapadly dveře.
„Ser na ně,“ řek Marek a poručil dva panáky rumu. A já taky.
2006, nakladatelství Paseka
Ivana Peroutková: Nad ledem pod ledem
Pohybujeme se v snovém světě, ale vytvořeném tak detailně, že se stává téměř hmatatelným. Je to subjektivní svět, vlastně báseň kladoucí důraz na obrazy a slova, na atmosféru, ale příběh se neztrácí, ten je neustále přítomen, dějovou linií je život sám. Kompozičně zajímavě zvolené, začátek kapitoly je vždy věnován sestře, oslovuje ji, vzpomíná na ni, až později přejde do osamělého monologu, teskných vzpomínek, pak se zas navrátí k sestře, ta je přítomna v každé vzpomínce, v každém úseku autorčina života, jediná jistota, její druhá půlka, ta krásnější, ta rozmazlovanější. Ivana Peroutková odkrývá svou bolest, stesk a osamělost, ale bravurně se vyhýbá sebelítosti, díky břitkému vyprávění nedovolí proniknout lacinému sentimentu, což je celkem pozoruhodný výkon, vzhledem k tomu, že je celý příběh zahalen v nostalgickém vzpomínání, v melancholické mrazivé atmosféře umocňované ledovým rybníkem, sibiřským mrazem a nemotornými labutěmi, které letí tak ztěžka.
Jak to, že jsme se my dvě porozené matkou, která byla vždycky tak energická a rozhodná, tak plná plánů a snů, třeba i omylná, ale nasměrovaná dopředu, třeba i hádavá, ale prosazující svou vůli, jak to, že jsme se my samy neuměly pohnout, samy si určit, samy si zavelet, samy se těšit ze svých schopností, samy se nadchnout ze svých nápadů, samy za něčím jít, jak to, že jsme visely na kousíčku přilnutí, jenom abychom nebyly samy…? Potom jsem vytáhla kazety a nabízela ti: “Nechceš si to poslechnout? Je to jazz, ale pěknej, aspoň Mitchellová by se ti mohla líbit…“ Ty jsi ovšem zavrtěla hlavou: „Ne, díky, já bych to stejně neposlouchala…“ A měsíce pokračovaly, můj bratříček mi dokonce připevnil nové poličky, přinesl mi větve pokroucené lísky a za moje našetřené peníze jsme v Domě bytové kultury na Budějovickém náměstí koupili rozkládací pohovku Admirál a potom jsme v ní leželi, kouřili a poslouchali Methenyho… a já uslyšela spoustu krásných slov… a potom jsem ho dlouho neviděla… až jsem potkala jeho kamaráda a ten vytáhl z kapsy sežmoulaný dopis, a tak jsem se dozvěděla, že už je tam ve vysněné zemi, on i s tou první holkou, a pak, ale to ty už víš, já bordelářka ve vnímání času jsem si uvědomila, že už jsem nějak dlouho nedostala menstruaci… A stalo se: Doktor se nade mnou naklonil, zvolna zatlačil prst a lehounce zarejdil. Byla jsem lehounce vzrušená, když se mi podíval do očí a spokojeně se usmál: „No jo, je to tam…“
2006, nakladatelství Olympia, a. s.
Napsat komentář