Literární radar byl tentokrát inspirován slavnými knihami, podle kterých byly natočeny neméně slavné filmy. Vše začne ultranásilím, v mezihře se tóny zklidní v čistotě přírody, ale poté nastoupí mohutný konec v podobě geniálního masového vraha. Nic pro něžné povahy, zdá se, ale nedejte na první dojem.
Mechanický pomeranč – Anthony Burgess
Přes čtyřicet let uplynulo od vydání knihy, přes třicet let od premiéry filmu. I přesto se tato útlá
knížka nedá nazývat literárním starcem, pořád láká a má na co. Jen lehká rekapitulace hlavních témat je i v dnešní době dech beroucí. Ultranásilí, drogy, božský Ludwig van, sex a jazyk plný rusismů. Patnáctiletý Alex šéfuje bandě svých frendíků, kterým není nic svaté – ať už se jedná o vraždu či o cizí manželky. Proč by taky mělo, v této blízké budoucnosti (a možná čím dál tím bližší) jsou pojmy svoboda, pravda a láska poněkud pokřivené. Za což nese vinu politika (naprostá demagogie) a rodinné zázemí, neboť přivedou-li si rodičové po pobytu jediného syna ve vězení do svého domu syna nového a chovají-li se jakoby nic, rozhodně to není v pořádku. Rovněž číst Bibli ve vězení ne za účelem nápravy, ale pro potěchu z mučení svatých vypovídá o jisté zkaženosti dobou. Kniha končí až překvapivě smířlivě, mladý Alex procitá a čtenáři se nabízí otázka, jestli to není jen tím, že autor pro šokujícnost celé knihy raději konec zjemnil. I tak kniha zůstává otazníkem pro naši budoucnost, varováním, jak to může dopadnout, necháme-li se pohltit ultranásilím. To už ani ten Beethoven nezachrání.
Ukázka:
Tak odložili svou tlustou pišču na stůl mezi vlající papíry a tukovali toho spisovatelského hjumaníka, jehož očky s kostěnou obroučkou byly nakřáplý, ale pořád je měl ještě na nose a starej dobrej Tupoun pořád tančil kolem, až se ozdůbky na krbový římse roztřásly (nakonec sem je já všechny smetl, takže se už nemohly kymácet, bratříčci moji), a blbal si s autorem Mechanickýho pomeranče, z fejsu mu udělal fialovou parádu, ze kterého kapalo, jako by to bylo šťáva z nějakého cizokrajnýho ovoce. „Stačí, Tupoune,“ řekl sem. „Teď k tý druhý buči, Bog nám pomáhej.“ Tak předvedl siláka tý čajině, která bez přestání skrím skrím skrímovala v dokonale chorošným čtyřčtvrtečním rytmu, chytl jí ruce a zkroutil dozadu, zatímco já z ní rval porůznu oblečení, ostatní pořád dělali ha ha ha, a pak se nám ukázaly fakt príma chorošný bresty a mrkaly na nás růžovejma ajkama, bratři moji, takže sem si stáhnul kalhoty a přichystal se na mrskačku. Při špuntování sem híroval, jak ten krvácející spisovatelskej hjumaník, kterého Jiřík s Pítrsem pevně drželi, ze sebe vyráží skřeky agónie a jak je úplně lunatickej a háže po nás nejsprostšíma verdama, jaký znám, i takovejma, který si asi vymyslel.
Anthony Burgess, Mechanický pomeranč, Volvox Globator, Praha, 2002, překlad Ladislav Šenkyřík
Jean Giono – Muž, který sázel stromy
Je málo takových knih, které si člověk pořídí kvůli krásným ilustracím a textu, který ho přenese na jinou vlnu smýšlení, než tomu obvykle u knih bývá. Vždyť kolikrát za život se čtenáři dostane do ruky kniha o zalesňovacím programu, není-li zrovna studentem lesnické fakulty. O to zvláštnější je, že kniha nenabízí žádné návody, jak správně žít, zobrazuje jen a pouze čistý pocit z takovéhoto života. Jen si zkuste představit, jaké to musí být, žít na samotě, každé ráno vycházet jen s holí a semeny, sázet stromy a nepostřehnout, že kolem prošly dvě světové války. Existuje snad lepší příklad splynutí s přírodou?
Ukázka:
Když lovci stoupali do odlehlých míst, kde honili zajíce nebo divočáky, dobře si všimli, že stromů je stále víc a víc, ale přičítali to přirozeným rozmarům půdy. Proto nikdo na dílo toho muže nesáhl. Kdyby to tušili, zlobilo by je to. Ale byl mimo jakékoliv podezření. Kdopak by byl ve vesnicích i v úřadech schopen představit si houževnatost, plnou nádherné ušlechtilosti.
Od roku 1920 jsem vždycky aspoň jednou za rok navštěvoval Elzéarda Bouffiera. Nikdy jsem neviděl, že by polevil ani že by zapochyboval. A přece kdoví, zda tam i Bůh nepomáhá. Nepočítal jsem jeho zklamání. Ale snadno si představíme, měl-li dosáhnout takového úspěchu, že musel překonat i četné strasti. Aby zajistil vítězství takovému zaujetí, musel se podotýkat s beznadějí. Za celý rok zasázel víc než deset tisíc javorů. Všechny uhynuly. Další rok se vzdal javorů a sázel buky. Těm se dařilo líp než dubům.
Abychom měli o tak výjimečné povaze téměř přesnou představu, nesmíme zapomenout, že se vyvíjela v naprosté samotě. V tak velké samotě, že si ke konci života odvykl mluvit. Nebo snad to nepokládal za nutné?
Jean Giono, Muž, který sázel stromy, Vyšehrad, Praha, 2000, překlad Zdeňka Stavinohová
Thomas Harris – Mlčení jehňátek
Kdo si u filmu zakrýval oči, po knize ať raději nesahá. Lidská fantazie a barvitost popisu umí své, tudíž se nelze divit, když kniha čas od času skončí pod postelí či za skříní, neboť pouhá myšlenka na ni, či na samotný přebal umí řádně vyděsit. Ale i přes možné noční můry čtenáři kniha nedovolí přestat, znovu si ji vytáhne zpod postele a pokračuje dál, hlavně když doma není sám. Hlavně když se nemusí bát, že se Hannibal Lecter znenadání objeví ve dveřích. A bez masky samozřejmě.
Ukázka:
„…Qui pro quo. Já řeknu něco vám a vy zase mně.“
„Do toho,“ řekla Starlingová.
Čekala celou minutu, než řekl: „Housenka se zakuklí do pupy. Potom se najednou objeví, vyjde ze své převlékárny jako překrásné imago. Víte, co je to imago, Clarice?“
„Dospělý okřídlený hmyz.“
„A co ještě?“
Zavrtěla hlavou.
„…Skrytým významem kukly je změna. Z červa můra nebo motýl. Billy se chce proměnit. Vyrábí si dívčí oblečení ze skutečných děvčat. Proto jsou jeho oběti tak veliké – oblečení mu musí dobře padnout. Počet obětí by nasvědčoval tomu, že to považuje za postupné svlékání z kůže. Provádí to v patrovém domku. Už jste přišla na to proč?“
Napsat komentář