„Poezie pro mě není
hra, ale způsob existence,“ říká na jednom místě básnířka Tereza
Riedlbauchová. Že to nejsou jen planá slova, o tom svědčí i její
poslední sbírka Don
Vítor a jiné básně – upřímnost, otevřenost, dotýkání se těch
nejtajemnějších zákoutí duše, to jsou jedny z nejsilnějších momentů
její poezie. O tom, co pro ni poezie znamená, jak těžké je být
básnířkou, o poezii domácí i zahraniční, ale i o Paříži a
Sorbonně, to vše a mnohem více se můžete dočíst v tomto rozhovoru.
Terezo, poezie se nyní ve velké míře stěhuje na internet, do
různých komunitních sítí apod. Jaký je váš vztah k tomuto fenoménu a
má vůbec šanci zaujmout současného čtenáře „klasická“ knížka
poezie?
V této otázce jsem dost tradiční. Nemyslím si, že by kniha a internet
měly stejnou hodnotu, zrovna tak jako internet nemůže zprostředkovat
divadelní a taneční představení nebo výstavu. Internet je jenom zdroj
informací. Ponecháme-li stranou obsah, kniha má přece také estetickou
hodnotu, tím mám na mysli typografickou, grafickou prezentaci a výtvarný
doprovod.
Do jaké míry je pro vás poezie a literární tvorba obecně
spjatá s životem? Existuje kdesi uvnitř nějaká hranice mezi „teď
tvořím“ a „teď žiji“? Ptám se, protože právě tohle je, myslím,
největší úskalí velké části současné domácí básnické produkce –
absence autentického prožitku, i za cenu nějakých těch formálních
nedokonalostí…
Vydat se cestou poezie je
nebezpečné a zázračné zároveň a obojí spočívá v tom, že se
odvažujete vstupovat do jiného světa, který vás obohatí, ale také může
zničit. Poezie pro mě není hra, ale způsob existence. Někdy mě napadne,
že by pro mě bylo mnohem jednodušší nebýt básnířka. Hranice, o níž
mluvíte, pro mě není přesně vymezená, můj život sytí mou tvorbu a moje
tvorba sytí můj život, i když samozřejmě mám období, kdy píši málo.
Ale nevím, zda s vámi souhlasím, co se týče autenticity prožitku
v současné české poezii. Tu považuji naopak za její výrazný rys ve
srovnání například se současnou poezií francouzskou.
Ve svých básních otevřeně vstupujete do těch nejintimnějších
prostorů duše. Jak se s tímto citovým „obnažováním“ až na samou mez
(existuje-li vůbec v poezii nějaká taková hranice)
vyrovnáváte?
Abych řekla pravdu, někdy dost těžko. Jenomže když cítím, že jsem se
v básni něčeho zásadního dotkla, přijde mi jako hřích to
nezprostředkovat.
„Každý mě může zranit a zůstat daleko“ píšete
v jedné z básní nejnovější sbírky Don Vítor a jiné básně.
Zraňují vás některé ohlasy čtenářů, kteří si vaši poezii vykládají
trochu jinak, než s jakým pocitem jste ji původně napsala?
Musím říct, že zatím mám docela štěstí a žádný ostrý výpad ze
stran kritiky mě zatím nepotkal, i když některé byly i negativní. Od
začátku se snažím si je držet od těla. Co se týče čtenářů, mnoho
lidí se mi svěřilo, že k mým básním utíkají, ocitnou-li se
v úzkých. Ale asi dvakrát jsem se setkala s vyhraněnou reakcí, a to od
lidí, kteří poezii příliš nečtou. Obě se týkaly sbírky Podoba
panny pláč, jakkoliv ta zdaleka není tak odvážná jako sbírky po ní
následující. Jejich výklad se lišil od toho, jak jsem to myslela, ale
určité verše by se skutečně tak daly číst. Slabé texty většinou
takové reakce nevyvolávají a ani nenabízí širší spektrum
interpretace.
Ve vašich básních čtenář nalézá řadu výtvarných
motivů – nová sbírka se mi zdá být inspirována secesí – mísení
červené a modré barvy, černobílé umělecké fotografie evokující
počátky fotografie vůbec – máte k umění secese
bližší vztah?
Určitě mám hodně blízko ke klasické hudbě a výtvarnému umění,
ostatně v uměleckém prostředí jsem vyrůstala. Secesi mám velmi ráda a
jako literární historička se zabývám zejména druhou polovinou
19. století a také přelomem 19. a 20. století. Zajímají mě také
souvislosti mezi literaturou a dalšími druhy umění.
V řadě básní z nové sbírky se objevuje motiv průchodů,
rámů, vstupů nebo fotografií, tedy jakýchsi ohraničených výseků
skutečnosti, které mají schopnost zachytit okamžik v nějakém konkrétním
tvaru – má stejnou schopnost i poezie, listujete v některých svých
sbírkách a připomínáte si uplynulé okamžiky nebo jen nálady, které vás
obklopovaly v daném okamžiku?
Tohle jsem si přečetla už ve
vaší
kritice na Dona Vítora a musím říct, že to pro mě ze strany
kritiky byl objev. Sama jsem si ani neuvědomila, že je tam hodně těchto
motivů. Ano, báseň je skutečně podle mého názoru kondenzovaná energie,
která umožňuje cestování prostorem a časem.
Dovedete popsat okamžik, kdy k vám přichází báseň? Do jaké
míry v tom hraje roli spontaneita?
Je to změněný stav vědomí. Někdy mám pocit, jako bych to ani nepsala
já, ale báseň mnou jen procházela. Po silných okamžicích psaní
přichází často únava spojená s radostí. Báseň ale potřebuje volný
prostor, klid a koncentraci. Zkrátka v obdobích silného pracovního
vytížení se zmenšuje pravděpodobnost, že jí dáte prostor, aby vás
navštívila.
Oslovuje vás tvorba některého ze současných domácích
básníků? A zahraničních?
Ano, mnohých. Abych stále neopakovala tatáž jména, tak mezi debutanty se
jedná o Marka Šindelku a Jakuba Řeháka. Ze zahraničních sleduji
především země, kde se píše francouzsky a španělsky. Jedna z mnohých
začínajících básnířek, kterou bych ráda časem představila českému
publiku, se jmenuje Lise Favard.
Současná francouzská poezie je v Čechách poměrně málo
známá (nejvíce se asi překladům věnují Petr Zavadil a Erik Lukavský
z nakladatelství Fra), máte přehled o současné poezii ve Francii, kdo ze
zdejších básníků/básnířek vás zaujal nebo koho byste doporučila
pozornosti našich čtenářů?
Jak už jsem naznačila, přehled v současné francouzské poezii trochu
mám, ale zdaleka se to nedá srovnat s mým přehledem v poezii české.
Jakkoli umím dobře francouzsky, poezie je přece jen dost těžká, takže ji
čtu pomalu a se slovníkem. Pohybuji se v Paříži v několika okruzích
spisovatelů, jeden se týká „experimentální“ poezie a mezi její
představitele patří belgická básnířka žijící v Paříži Gwenaëlle
Stubbe, druhý je spojený se začínajícími autory a revue A verse. Jsem
také už několik let v kontaktu s kanadskými a africkými básníky
píšícími francouzsky. Teď se postupně seznamuji s autory píšícími
španělsky, zejména ze Španělska a Mexika – např. s prozaikem Pablem
Rafaelem.
V současné době působíte v Paříži jako lektorka češtiny
na katedře slavistiky na Sorbonně. Vnímáte Paříž jako město bohémy,
nebo spíš odcizeně, camusovsky, jako místo ztracených „cizinců“ a
bývalých exulantů potulujících se nocí, pohlcených zdejším geniem loci?
Jak se vám tu žije?
Abych řekla pravdu, spíše to
druhé, proto neustále uvažuji o odchodu. Je to určitě velká zkušenost a
bohatý život, bohužel to má hodně stinných stránek. To město je
nesmírně hektické, stresující, jakmile vyjdete na ulici, ocitáte se
v potenciální situaci boje a nečekaných agresivních reakcí.
Pařížská Sorbonna se určitě s českým akademickým
prostředím příliš srovnávat nedá, přesto se nemohu nezeptat na to, jak
na vás prostředí zdejší univerzity zapůsobilo, když jste sem přijela
poprvé a konfrontovala své představy se skutečností?
Poprvé jsem tu byla na pětitýdenní stáži na začátku pražského
doktorského studia, tuším v roce 2002, a tehdy na mě zapůsobil velmi
odcizený vztah profesorů a studentů, akademismus v chování a v oblečení
vyučujících, formalismus výkladu. Byl to krátký pobyt a teď to
samozřejmě vidím trochu jinak. Působím na pobočce staré Sorbonny, tedy na
Malesherbes v 17. obvodě v budově celkem lidských rozměrů, kde po třech
letech už potkávám spoustu známých tváří. Ale oproti českým
univerzitám je zde celý provoz skutečně mnohem více formálnější, tak se
mi trochu stýská po vousatých roztrhaných filozofech, kteří přesouvají
debaty do kaváren a do hospod. Srovnání českých a francouzských univerzit
by bylo na delší vyprávění.
Chystáte bilingvní, česko-francouzské vydání všech svých
sbírek – proč jste se rozhodla vydat své básně dvojjazyčně, můžete
prozradit něco k okolnostem vzniku tohoto projektu, na kdy je naplánováno
vydání atp.? Dovedete si představit psát poezii v cizím jazyce, např. ve
francouzštině?
Už před časem v recenzi na Portálu české literatury mě Jan Nejedlý
vybízel k soubornému vydání, a jelikož se teď pohybuji mezi dvěma
kulturami, ráda bych se pokusila rovnou o bilingvní vydání. Mám
překladatele, českého nakladatele a právě začínám pracovat na hledání
francouzského – už mám několik nápadů. Kniha by se měla jmenovat
Celou noc jsem čekala/ J’ai attendu toute la nuit a výtvarně ji
doprovodí můj letitý přítel, švýcarský sochař Michel Mouthon.
Foto: www.totem.cz, www.atemporevue.cz
Napsat komentář