Dnešním dnem vám
přinášíme první část rozhovoru s debutantem na poli literárním, který
již stihl obdržet Magnesii Literu – jak jinak než za Objev roku. Ale Pavel
Göbl není v žádném případě takový nováček, jak se může zdát. Ve
světě filmu je to ostřílený bard, jenž má za sebou vlastní režijní
počiny a několik napsaných scénářů. Ale pojďme se raději věnovat
právě jeho přístupu k literatuře.
Gratuluji k vydání vaší literární prvotiny Tichý
společník a zeptám se, jak je dnes náročné vydat v české kotlině
knihu, která je taktéž debutem?
To nevím. Já nejsem spisovatel a Tichý společník nebyl napsán
jako kniha, kterou bych nabízel nakladateli. To by mě nikdy nenapadlo.
Příběh byl napsán jako scénář, který kameraman Honza Horáček ukázal
našemu společnému známému Danu Podhradskému, tedy majiteli nakladatelství
Dauphin, a ten sám projevil přání,
abych scénář přepsal do novely, že by jej rád vydal v knižní podobě.
Takže v podstatě šlo o opačný postup, než bývá běžné. Takže
shrnuto – z mé zkušenosti to náročné není vydat v české kotlině
prvotinu.
Kladlo vydavatelství Dauphin
zvláštní důraz při rozhodování, zda knihu vydat, na vaši bohatou
scenáristickou zkušenost, kterou jste získal při psaní scénářů
k snímkům Javorový guláš, Otevřená
krajina svobodného muže, Ranní ptáče aneb Pavouci nikdy nespí a Ještě
žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, nebo je zajímala pouze vaše
kniha a její obsah?
Jsme s panem nakladatelem dlouholetí přátelé, takže si myslím, že
u něj hrálo roli asi obojí, ale ve skutečnosti jsme o tom spolu nikdy
nemluvili, to my spolu míváme jinačí hovory.
Kniha Tichý společník získala cenu Magnesia litera
v kategorii Objev roku za rok 2009. Máte z ceny radost? Napadlo vás již
během psaní knihy, že byste mohl mít takový úspěch?
Z ceny samo sebou radost mám. Nestydím
se za jistou míru zdravé ješitnosti, je to lidské. A taky si ceny vážím,
protože vzhledem k tomu, že kromě hlavní kategorie není honorována, mohla
by mít v Čechách jistou prestiž, protože peníze si v téhle
„prozáviděné“ zemičce závidíme nejvíc. O tom, jestli bude mít
knížka nějaký úspěch, nebo nebude, jsem při psaní vůbec neuvažoval,
ono šlo opravdu o radost z toho, že dělám něco pro Dana a on pro mne. Do
určité míry se dá říct, že jsem to vlastně nebral zcela vážně, že
šlo o takovou vzájemnou legraci – nikdy by nás totiž ani jednoho
nenapadlo, že já budu někdy něco psát a on že mi to vydá. A když už,
tak šlo spíš o to, že Dan chtěl vydáním knihy podpořit natočení
scénáře jako filmu, což by se mohlo zdát, že získání Magnesie může
podpořit, ale opak je v Čechách tak trochu pravdou. Najdou se lidé, kteří
si pravděpodobně myslí, že vydáním knihy a získáním ceny jsem již
autorsky dostatečně uspokojený, tak co ještě otravuju s filmem, skrývají
přitom své „češství“ za nesmyslné tvrzení, že film bude těžko
lepší než knížka… Tomu se můžu jen smát – je to moje vlastní
knížka, napsal jsem ji sám podle svého vlastního scénáře – a
paradoxně dochází k tomu, že kvůli jejímu úspěchu mám cestu k filmu
hezky „po česku“ ztíženou. To mě tedy při psaní opravu nenapadlo.
Jak jste tedy daleko s pracemi na scénáři pro stejnojmenný
snímek? Budete mít možnost si jej zrežírovat?
Scénář je dávno hotový. Teď jsme spolu s mými producenty začali
shánět peníze. Režírovat jej budu muset sám, protože nikomu jinému to
jeho hlavní hrdina, pan Miroslav Malina, nedovolí. A já taky ne. Mám to
v závěti.
Kde jste čerpal inspiraci pro
téměř pohádkový příběh odehrávající se na severu Moravy? Nakolik je
vaše prvotina autobiografická? Můžete čtenářům prozradit, které postavy
mají svůj základ ve skutečných lidech?
Inspiraci jsem čerpal ze života. Ze svého, z lidí a míst, které znám.
Hlavní postava Miroslav Malina má ze všech postav nejreálnější
základ – ten žije doopravdy, je to můj kamarád a lesní dělník
z Horní Bečvy, kde často nárazově pobývám, a ono „filozofování“,
kterého se v knize dopouští, má reálný základ v jeho nátuře. Druhá
půlka jeho osobnosti, ta hrobnická, je mu naopak propůjčena od bývalého
hrobníka z téže obce. Hlavní ženská hrdinka byla zčásti inspirována
několika ženami z mého života, zčásti učebnicí psychologie, zčásti
pornostránkami a trošku Tori Amos. Ostatní postavy a celá zápletka
příběhu je pak už smyšlená.
Chcete se obsahem knihy vypořádat s nějakými vlastními
prožitky? Snažíte se, abyste docílil vcítění do myšlení postav, nebo
upřednostňujete řemeslnou práci se slovy?
Řemeslnou práci se slovy – to rozhodně ne. To vlastně ani nevím, co
je – já opravdu nejsem spisovatel, a když jsem knížku přepisoval ze
scénáře, měl jsem při tom podobný pocit jakéhosi déjà vu, jako bych se
propadl na základní či střední školu a psal slohový úkol. Prostě jsem
se jen snažil co nejpřesněji a nejpoctivěji popsat, co podle mě bylo
potřeba popsat, aby si čtenář, pro mě ale pořád spíš divák, mohl
představovat mnou předkládanou fikci co nejpřesněji. A to ne proto, že
bych se s něčím v sobě vyrovnával já sám – jak říkám, on hlavní
pan hrdina žije, jsme kamarádi a baví mě natolik, že jsem si přál jeho
postavu, jeho přístup k životu povyprávět ostatním. I když formou
smyšleného příběhu, který má snad ve svém spodním proudu obsažen
i můj současný názor na úroveň duchovna v současných
česko-moravských mozcích, duších a žaludcích.
Jak velkou roli pro vás a vaši tvorbu hraje rituál, náboženství
a tabu (jež jsou dle mého nosnými tématy, která hrdiny knihy vzájemně
stmelují a taktéž rozdělují)?
Rituál, tabu a víra (nejen náboženská) hrají v mé tvorbě roli
tématu této konkrétní knížky, to je zjevné. V podstatě jde o to, že
čtyřicet let bolševického přesvědčování, že tyto věci člověk
k životu nepotřebuje, na nás evidentně zanechalo stopy, jinak by přece
nebylo možné, aby český podnikatel nevěděl, že jeho nejdůležitějším
životním úkolem je „výroba“ spokojených zaměstnanců, kteří pak,
jsouce spokojeni, nebudou volit nesmyslné partaje. Nemohlo by dojít
k degradaci pravice na spolek nenasytných a pro společnost až paraziticky
neužitečných lobbistů. Nemohli bychom pak mít za prezidenta karikaturu
muže, který má v základu své politiky nemorální tvrzení, že nezná
špinavé peníze, tedy muže, který rezignoval na víru ve smyslu cti a
morálky; to je prazákladu každého rituálu, tabu a víry, která činí
život ve společenství snesitelnější a vůbec možný, pokud je
praktikována se zdravou mírou. Tedy ne s mírou, s jakou se šíření své
víry domáhají některá současná vyznání na Blízkém východě; o čem
můj hrdina rovněž vtipkuje. Pak ona víra rozděluje a činí soužití
v globálním společenství nemožným.
Napsat komentář