V rámci křtu nové hororové knihy pro děti s názvem Zuby nehty jsme se rozhodli vyzpovídat editorku této povídkové sbírky, Ivonu Březinovou, aby poodhalila vznik celé koncepce podivného spojení "horor – dítě" a prozradila, jaká vlastně byla spolupráce s tolika začínajícími autory.
Začněme třeba u toho, že knížka Zuby nehty se skládá z 19 hororových povídek. Proč zrovna horor?
„Proč zrovna horor… když o tom zpětně přemýšlím, jsem přesvědčená, že k žánru jsme se vnitřně propracovali nejrůznějšími debatami na seminářích v zimním semestru, zdá se mi, že motivy strachu, hrůzostrašnosti a nadpřirozena probleskovaly v textech studentů čím dál víc. Myslím, že mě to nějak vnitřně ovlivnilo, protože jsem se velmi brzy naladila na atmosféru, která v hodinách tvůrčího psaní vznikla, a přijala jsem ji za svou. Takže prvotní impuls byl víceméně podvědomý. Racionální hledisko vyplynulo na povrch až později, kdy jsem si začala uvědomovat, že čtenáři, se kterými se během roku setkávám na desítkách besed po celé republice, mě občas prosí, abych pro ně napsala horor. Svou práci mám ale rozplánovanou poměrně dlouho dopředu a na psaní hororů zatím prostě nebyl čas. Proto jsem se rozhodla, že na žánr, po kterém je mezi dětmi poptávka, nalákám své studenty.“
Čtete sama ráda hororovou literaturu?
„Občas ano. Není to můj vyloženě vyhledávaný žánr, ale horory, které působí víc psychologickými účinky než množstvím prolité krve, se mnou dokážou pěkně zamávat. “
Jak vlastně takový projekt vznikl? Na váš popud, či na popud někoho jiného?
„Projekt vznikl z mé touhy intenzivně se svými studenty pracovat na něčem, co by mohlo mít větší smysl než psát cvičně do šuplíku. Jsem přesvědčená, že z tohoto hlediska byl můj cíl splněn vrchovatě. Autoři prošli celým procesem vzniku knihy od počátečního výběru tématu a vlastní tvůrčí práce na textu, přes období cizelování, kdy sami sobě byli navzájem ostrými kritiky, ověřovali si účinek svých povídek na setkávání s dětmi, kterým texty pokusně předčítali, až po konečné řazení povídek do sborníku a vytváření aparátu celé knihy. Po přijetí rukopisu měli autoři možnost sledovat redakční činnost, spolupráci s ilustrátorským týmem a samozřejmě měli povinnost udělat korektury pro tisk. A ani potom nebyl konec, protože následovala fáze propagace vznikající knihy, jejímž hmatatelným výsledkem je plakát, který byl v počtu 3 000 kusů vytištěn, tvorba propagačních počítačových her inspirovaných některými povídkami, internetová flash prezentace, příprava křtu, tiskové zprávy atd. Celý tvůrčí tým se tak podílel na vzniku knihy od jejího počátku až do konce.”
Myslíte si jako pohádkářka, že je dobré, aby malé děti četly horory? Není možné, že ty citlivější z nich budou mít trauma?
„Nejsem pohádkářka. Psaní pohádek je jen jednou z částí mé tvorby pro děti a mládež, a zdaleka ne tou hlavní. V tvůrčím procesu mě láká vyzkoušet si psaní nejrůznějších žánrů pro děti a mladé čtenáře všech věkových kategorií. Nevylučuji, že časem sama napíšu příběh, který by spadal do kategorie hororu. Jsou autoři, kteří mají svou parketu, a jsou autoři, kteří přebíhají. Já patřím k těm druhým. Psaní je pro mě hra a neustálé objevování. A podobné je to s četbou. Jsou čtenáři, kteří nepřekročí rámec svého oblíbeného žánru, a jsou takoví, kteří chtějí ochutnat od všeho něco. Někdo možná zjistí, že horor není četba pro něj. A někdo se možná nadchne. Někdo na rok, dva a někdo třeba na celý život. A jestli z četby hrůzostrašných příběhů nemůže mít někdo trauma? Může. Ale tím se vracím zpátky k pohádkám. Vždyť i to jsou často horory, při nichž jsou naše nervy napínány až nadoraz. I čtení pohádek může být pro dítě traumatizující. Jsem však přesvědčena, že mladí čtenáři, jimž je naše povídková sbírka určena, už znají své čtenářské chutě a záliby a znají i své čtenářské meze, za nimiž se jim nemusí líbit. Vždyť my ke čtení hororů nikoho nenutíme. Ale prožitý pocit strachu, kdy si člověk třeba i po silně vnímané hrůze uvědomí pocit bezpečí, ve kterém se ve skutečnosti nalézá, je velmi uvolňující a svým způsobem očistný. Jak jinak by bylo možné, že existuje tolik lidí, kteří se bojí rádi!”
Byla to vaše první práce v tak velkém kolektivu? První práce v pozici patronky sbírky povídek?
„Ano, tohle byla moje první zkušenost s tvůrčím týmem. Sama jsem sólistka. Pouze u jedné knihy jsem měla spoluautorku a pouze jedním textem jsem se podílela na sborníku. Ale musím říct, že editorská činnost mě moc bavila. Roli sestavovatele sborníku původních textů bych tak trochu přirovnala k práci dirigenta nějakého džezového orchestru. Je nutné vybrat hráče, zadat jim téma a nechat je improvizovat. A pak to všechno secvičit tak, aby výsledný celek ladil.”
Jaká vlastně byla spolupráce s autory jednotlivých povídek? Jaká byla jejich první reakce na dané téma?
„Spolupráce s autory byla naštěstí povznášející. Myslím, že obohatila můj tvůrčí rejstřík a ukázala mně samotné proces tvorby v zase jiném úhlu pohledu, než na jaký jsem byla zvyklá. A jaká byla reakce autorů? To se zeptejte spíš jich. Já bych řekla, že byli zpočátku trochu ztuhlí. Že by hrůzou?”
Přemýšlíte i do budoucna o další sbírce, kterou si opět vezmete pod patronát?
„Ano. V podstatě celý původní tým s několika nováčky už nyní pracuje na další sbírce povídek, které by měly být opět napínavé. Ne však strašidelné, jako v případě hororů, ale plné dobrodružství odehrávajících se na exotických místech naší planety. Nechceme, aby se naši čtenáři jen báli, chceme, aby si uvědomili, že i v dnešním moderním světě je možné zažívat úžasná dobrodružství.”
.:Informace o knize Zuby Nehty:.
Napsat komentář