Ladislav Karpianus je jméno
důležité nejen pro celou Nekulturu.cz, neboť Láďa je jedním ze
zakládajících členů našeho serveru, ale také je to jméno, které pomalu,
ale jistě začíná mít ohlas i ve světě kolem literatury a psaného slova
vůbec. Není to kdejaký začínající literární floutek, je to autor,
který sbírá ostruhy ve sférách českého psaní a jehož zkušenosti bychom
rozhodně nespočítali pouze na prstech jedné ruky. Proto mi bylo velkým
potěšením pozvat si ho k rozhovoru u příležitosti vydání jeho nového
počinu – Velké knihy neobyčejných zvířat.
Láďo, podle tvého věku by se dalo soudit, že je tato kniha tvým
debutem. Ale zasvěcení vědí, že jsi mezi literární smetánkou
ostřílený kanonýr. Pověz, kolik centimetrů na poličce zabírají
knížky, u kterých jsi veden jako autor – či spoluautor.
Tak to je zatím opravdu jen nepostřehnutelná část mé knihovničky.
Vtipné je, že pojmy jako „debut“ nebo „vydané knihy“ jsou
v literárním businessu trochu ošemetnou záležitostí, jelikož vydání
samotné knihy většinou trvá několik měsíců, někdy i celé roky. Často
se pak autorovi stává, že jeho osobním debutem, tedy knihou, kterou napsal
skutečně jako první (a každý takový debut má kouzlo první lásky), se
stává až třeba třetí, čtvrtá oficiálně vydaná kniha, a nejinak jsem
na tom já. Je ale pravda, že nějaké knihy už byly v Albatrosu vydány. Pokud pomineme Velkou
knihu neobyčejných zvířat, najde se tam ještě sbírka dobrodružných
povídek Tisíc
jizev, kde jsem jedním ze spoluautorů stejně jako u sbírky hororových
příběhů Zuby nehty.
Proč všechno
vydáváš/vychází zrovna u Albatrosu?
Zajímavá otázka. On zatím nebyl ani důvod odcházet. Přijde mi, že za
posledních pár let se nakladatelství Albatros opět vyšvihlo nahoru a kromě
takových nakladatelství, jako je Baobab, Meander nebo Brio, neznám vlastně
lepší nakladatelství pro dětskou tvorbu. U těchto tří malých
nakladatelství je ale problém zaprvé s tím, že toho vydávají málo,
šance na vydání se tím automaticky zmenšuje, a navíc mají jasně dané
edice, do kterých se se svou knížkou nevejde každý. Ale do konce roku by
měla vyjít další sbírka detektivních povídek v Knižním klubu. Jsem
zvědav, až budu moci porovnat kvalitu provedení knih i komunikace s námi
autory jak v Albatrosu, tak v Knižním klubu.
Pořád se bavíme o dětské tvorbě, to nechceš zkusit napsat
něco pro dospělé čtenáře?
Ale chci! Jako magisterskou práci na Literární akademii jsem napsal novelu
s názvem ProDělej!. Zprvu jsem zkoušel jiná nakladatelství, více
zaměřená na beletrii pro dospělé, a pokud možno i začínající české
autory. Docela mě až vyděsilo, když jsem na vlastní kůži pochopil, jak je
všechno okolo knižního trhu jen o známostech, kontaktech a hlavně renomé.
Nakonec jsem se ale dozvěděl, že i Albatros má svou edici pro dospělé
s názvem Plus. Kniha tedy skončila opět tam, tentokrát v péči Terezy
Pecákové a Petra Onufera s tím, že by měla být vydána
příštím rokem.
Ale abychom nebyli pořád jen u literatury, poprosila bych tě,
abys zmínil svou divadelní tvorbu. Na popud své přítelkyně jsi minulé
Vánoce uvedl na prknech Divadla Na
Prádle hru Tadeášovy Vánoce. Jak se ti psala?
Tadeášovy Vánoce
byla hra napsaná za dva večery, a i když má v sobě hodně chyb,
překvapuje mě, jak se dětem líbí. Než se bude opět v Divadle Na Prádle
v prosinci hrát, plánuju ve hře pár změn, především škrtů, stejně
jako se moje přítelkyně Lucie Radimerská chystá s celým jejím souborem
Kulich na změnu rekvizit. Původní hra byla hrozně výpravná a neustálé
nošení kulis zdržovalo děj, takže to všechno chceme hezky zrychlit.
Byla to příjemná změna oproti psaní knih?
Určitě! Při psaní knih dodržuješ úplně jiná pravidla než u psaní
divadelních her a zase zcela jiný přístup má tvůrce k psaní filmových
scénářů. Byla to obrovská zkušenost a navíc – pocit, když sedíš na
premiéře a vidíš, jak se všechno tebou vymyšlené začíná hýbat a
mluvit, je stejně úžasný, jako když si poprvé otevřeš svou vlastní
knihu, možná ještě o trošičku lepší.
Plánuješ nějakou další divadelní hru?
Na malé scéně Divadla Na Prádle by se od listopadu měla hrát nová hra
pro dospělé, opět v hereckém podání souboru Kulich a za režie Terezy
Ludvíkové, studentky tuším prvního ročníku magisterského studia DAMU.
Jde trochu o risk. Námět vznikl, když jsem se nedávno díval na jednu
z epizod seriálu Přátelé, a řekl
jsem si, že pro mě vlastně tento seriál symbolizuje jakousi Ameriku před
11. zářím. Všichni se tam usmívají, mají dostatek peněz, nehrozí jim
nebezpečí, notabene i prostřihy mezi scénami jsou na tehdejší World Trade
Center. A mě napadlo udělat komedii s pracovním názvem
„Nepřátelé“, která bude prostě o tom, že si do letištní
kavárny sednou teroristi se svými osobními problémy a fobiemi a budou
klábosit předtím, než se vydají na svou sebevražednou akci. Nápad se mi
tak líbil, že jsem se rozhodl přizvat ještě dva své kamarády, Vaška
Pavlečku, aby mi pomohl s nápady do synopse, a scenáristu Michala Jakla,
který je ve svém okolí znám nevybíravým sarkasmem a obrovským smyslem pro
černý humor, a já jsem si jist, že u takového námětu padne jeho talent
na úrodnou půdu.
Jak moc je těžké pro začínajícího autora, absolventa
Literární akademie, aby se uživil tím, co vystudoval?
Dost. Znám spousty spolužáků,
kteří se živí jinak. Například v PR firmách, v redakcích
lifestylových magazínů anebo pracují úplně mimo obor, například
v památkářství nebo jako programátoři her do mobilních telefonů. Já to
zatím vyřešil scenáristikou, člověk si přijde na peníze, které ho
celkem uživí, a stále dělá něco kreativního.
Dostal ses jako začínající scenárista i k nějaké
větší práci?
Já začínal jako placový scenárista u sitcomu Comeback. Má práce
spočívala v tom, že jsem seděl na place s herci a režisérem a při
zkouškách jsem měnil již hotový text scénáře tak, aby jim potom na
natáčení vyhovoval, všechno sedělo jak po logické, tak rytmické stránce.
Byla to úžasná zkušenost, navíc jsem při této práci poznal hrozně moc
zajímavých lidí. Teď píšu už vlastní scénáře pro připravovaný
dětský komediální seriál, který by měl běžet na ČT. Snažím se při
tom zúročit své zkušenosti z Comebacku, ale stále se
učím, hledám jednoduchost vyprávění, která je pro filmové scénáře
mnohem důležitější než u knih.
Ale zpět k tvé knižní novince. Velká kniha neobyčejných
zvířat je kolekce převyprávěných příběhů od velkých autorů
české i světové literatury. Jak jsi vůbec přišel na nápad uspořádat
takový výběr?
S nápadem přišla redaktorka Albatrosu Karolína Horynová. Šlo o to
vymyslet autory a knihy, ve kterých jsou hlavními postavami zvířata. A mě
v tu chvíli napadlo, že existuje mnoho knih zajímavé, občas i trošku
těžší literatury, ve kterých najdeme zvířata. Navrhl jsem to v Albatrosu
a kupodivu bylo schváleno, abych předvybrané dětské tituly, jako byl
například Bílý tesák, zaměnil právě za onu „těžší
literaturu“.
Považuješ svoji knížku za dobrou přípravu na ony velké autory?
Ne každý zvládá číst Woolfovou, proto tvůj způsob převyprávění
může být dobrým můstkem, od kterého se čtenář může odrazit směrem
k vodám velké literatury.
Tak upřímně, já také tvorbu
Woolfové moc nemusím, mám mnohem raději Joyce, ale její Flush,
kterého jsem ve Velké knize neobyčejných zvířat převyprávěl,
je opravdu nádherná a na Woolfovou ještě opravdu srozumitelná novela. Při
převypravování jsem se snažil balancovat mezi dvěma mantinely, které jsem
si sám vyrobil. Prvním bylo nezprznit styl psaní daného autora, druhým ale
zase bylo snažit se ho alespoň trochu zjednodušit, aby text byly schopné
přečíst i děti. Pevně ale doufám, že kniha poskytne hloubavějším
dětem tipy na další zajímavé, a nikoliv už jen dětské autory.
Celou knížku doplňují velké, barevné a podmanivé ilustrace.
Mohl jsi i ty zasahovat do výběru ilustrátora?
Tak ona Velká kniha neobyčejných zvířat, kterou ilustroval
Jozef Gertli Danglár, navazuje na Velkou knihu strachu, kterou
ilustroval Martin Velíšek. Už podle těchto jmen lze vytušit, že oba tituly
byly a jsou především o ilustracích. Ilustrace mají být to hlavní, co
dětského čtenáře přitáhne ke knize, a proto jsem neměl možnost do
výběru ilustrátora zasahovat. Jsem si prakticky jistý, že ilustrátor byl
znám mnohem dřív než já.
S přepisováním kterého příběhu jsi měl největší
problémy? Který sis naopak nejvíce zamiloval?
Největší problémy jsem měl s Ostrovem tučňáků od Anatola
France. Knihu jsem ve výběru chtěl mít, protože Ostrov tučňáků
je neobyčejný příběh s chytrou kritikou principů demokracie 19. a
20. století. Knihu jsem ale četl před několika lety, a když jsem ji četl
znovu kvůli Velké knize neobyčejných zvířat, zděsil jsem se, jak
moc filosofická je a jak málo příběhu v sobě obsahuje. A kterou jsem si
nejvíce zamiloval, to je těžké říct, ale odpovím asi vyhýbavě –
všechny. Každý příběh je zcela jiný, což bylo záměrem. Některé jsou
hororové, jiné končí dobře, nebo naopak smutně. Chtěl jsem dětem
představit co nejširší škálu neobyčejných příběhů od ještě
neobyčejnějších autorů.
A co je v té knížce z tebe?
Tak podle mě především
celková koncepce toho, že se oproti minulé Velké knize strachu
zaměřuje Velká kniha neobyčejných zvířat opravdu na těžkou
literaturu. A pak také samozřejmě výběr jednotlivých autorů a
jejich děl.
Dokážeš posoudit, jestli je v ní tvůj rukopis
čitelný?
Stejně jako je tomu u překladu, i tady jsem se snažil, aby čitelný
nebyl, ale tomu se nedá zabránit. A pokud není čitelný přímo v textu,
tak je čitelný výběrem toho, co jsem uznal za vhodné převyprávět, a co
ne – zvlášť u delších děl, jako je třeba Bílá velryba od
Mellvilla. Už jen tím, že jsem vlastně vybíral pasáže, které mně
přijdou nejzajímavější na celé knize, jsem prováděl drsnou selekci,
která nemusí každému čtenáři vyhovovat.
Díky za rozhovor. Budu se těšit na tvé další literární
i divadelní počiny!
Foto: www.hlavanehlava.cz
Napsat komentář