Gabriel García Márquez byl v poslední době v módě a vytvořil si svůj nezaměnitelný rukopis. A proto překvapí, že se této své výrobní značky v knize Zpráva o jednom únosu dobrovolně vzdal. Vzdal se všeho neskutečného a magického, čím ve svém díle s oblibou oplétá fakta. Zůstala jen realita. Otázka se nabízí – co ho k takové změně vedlo? Odpověď: boj za mír v Kolumbii.
Jedna z nejvlivnějších osobností v Kolumbii a zároveň jeden z mezinárodně neznámějších Kolumbijců se své popularity rozhodl využít, aby upozornil na násilnosti, které se v zemi děly v souvislosti s válkou s narkomafií. Márquez poslal do světa naléhavý vzkaz o šokující každodenní realitě ve městě, kde bylo v době, ve které se pravdivý příběh odehrál, spácháno dvacet vražd denně. V roce 1990 bylo narkomafií uneseno deset novinářů. Dvě z unesených únos nepřežily. Vypjatá atmosféra v celé zemi. Vypjaté emoce. Vypjatá Zpráva o jednom únosu.
Autorův silný citový vztah k problematice nevyhlášené občanské války v Kolumbii, která trvá už desítky let, se v knize proplétá mezi tvrdými fakty. A tak se bývalý novinář Márquez neztotožnil s představou objektivní reportáže a své zainteresovanosti dává průchod patetickými scénami i často příliš (až nelidsky) idealistickým vykreslením postav, které stály ve válce proti drogovým kartelům. Zároveň mu ale nelze upřít, že se pokusil vyhnout schematizaci postav na černé a bílé a neštítil se poodkrýt i lidské motivy nelidských činů; nevyhnul se ale heroizaci postav, kterých se ony nelidské zločiny dotkly.
Zpráva o jednom únosu si klade pro jednu knihu téměř neuskutečnitelný cíl – chce nejen popsat utrpení unesených a jejich rodin, zprostředkovat obraz každodenního života několikaměsíčního věznění (Márquez osobně spolupracoval při psaní s unesenými, kterých se kniha týká) a psychických i fyzických následků, které přináší, ale také postihnout politické, sociální, ekonomické a historické souvislosti, které ke krizi v Kolumbii vedly. Komplexnost a složitost vyjednávání mezi narkomafiány a vládou, ale zároveň intimní zaostření na situaci unesených i těch, kteří za ně na svobodě bojovali – těmto dvěma hlavním dějovým linkám odpovídají i dvě stylově různorodé vypravěčské tendence, kterými Márquez slepuje dohromady podivuhodnou kompozici své beletristické reportáže. Právě způsob, jakým dohromady skládá fakta, je na formální stránce knihy nejzajímavější. Důsledné odlišení vypravěčského hlediska pouze jedné z postav, jejíž optikou právě události vnímáme, úspěšně simuluje izolovanost dvou světů – světa unesených a světa venku.
Gabriel García Márquez se ve svém díle vždy věnoval historii a politické situaci v Kolumbii a v magickém přestrojení ji propašovával do svých imaginárních světů, které byly pokaždé do určité míry variací jeho rodné země. Ve Zprávě o jednom únosu se svého obvyklého způsobu práce s fakty zřekl. Závažnost a složitost problematiky občanské války v Kolumbii tak mohla sama o sobě a nepřikrášlená vyslovit jeho ústy apel a varování, aby se podobná novodobá apokalypsa neopakovala.
Ukázka:
Snad nejkolumbijštější na celé situaci byla neuvěřitelná schopnost obyvatel Medellínu zvyknout si na všechno, na dobré i špatné, a jejich síla vždycky znovu se vzchopit, což je asi ten nejkrutější druh odvahy. Většinou jako by si ani neuvědomovali, že žijí ve městě, které vždycky bývalo nejkrásnější, nejrušnější a nejpohostinnější v zemi a které se v těch letech proměnilo v jedno z nejnebezpečnějších na světě. […] Lidé se naučili žít se strachem z toho, co se děje, ne však s nejistotou, co se stát může: výbuch, který ve škole roztrhá jejich děti, nebo se letadlo ve vzduchu rozletí na kusy, nebo zas v tržnici vybuchne nálož mezi zeleninou. Nahodile položené bomby, zabíjející nevinné, a anonymní telefonické výhrůžky narušovaly každodenní život víc než co jiného.
Zpráva o jednom únosu, Odeon 2007, přeložil Vladimír Medek
Napsat komentář