Willem Frederik Hermans – Temná komora Damoklova

I když to tak asi nevypadá,
došlo vydáním více než padesát let starého románu Temná komora
Damoklova v českém překladu k významné literární události. Willem
Frederik Hermans patří mezi největší postavy nizozemské literatury
(minimálně té moderní). Protože si ale nepřál být překládán
v zemích s totalitním režimem, jako bylo Československo, mohou se s ním
ti čeští čtenáři, kteří nevládnou nizozemštinou, seznámit až nyní.
Není ale na toto seznámení už pozdě? Opravdu jsou klasikové nesmrtelní,
nebo se to jen tak říká o velikánech minulosti, které už dnes
nikdo nečte?

Hned po skončení druhé světové války se v Nizozemsku (a nejen tam)
objevilo velké množství děl s válečnou tematikou. Některá z nich byla
napsána v ilegalitě ještě během německé okupace. Kromě světově
známých autentických deníků, tzv. ego-dokumentů (Anne Frankové, Etty
Hillesumové), začaly brzy vycházet i romány. Jejich společným znakem byla
v podstatě velmi tradiční forma, podávání svědectví o hrůzách
uplynulých let zcela neinovativním způsobem. I morální a hodnotící
postoj je tradiční. O vině se nepolemizuje. Na jedné straně černé zlo,
na druhé straně bílé hrdinské dobro.

Až zhruba v polovině padesátých let začalo docházet k nabourávání
tohoto schématu: například v románu Willema van Maanena Je tomu již
dávno (1956), kde se čtenáři nabízí pohled na neslavné konce
ideálů, za které se ve válce bojovalo. I zde jsou ale hrdinové stále
hrdiny. O tři roky později ale přišel nelítostný kritik náboženských
dogmat a scestných politických a filosofických systémů Willem Frederik
Hermans a jednoznačnost hrdinství byla definitivně pohřbena.

Hermans, narozený roku 1921 v Amsterdamu (zemřel v roce 1995),
vystudoval a později přednášel fyzikální geografii. I jeho próza
působí spíš jako vědecké pojednání. Suchý až strohý styl
vyprávění, nezúčastněné odtažité pozorování. Jindy sžíravý
esejista a obávaný kritik vyzbrojený ostrou ironií v románu Temná
komora Damoklova nehodnotí, neodsuzuje, nedělá to za něj ani
vypravěč. Příběh Henriho Osewoudta je vyprávěn ve třetí osobě,
podrobně, realisticky. Ani Osewoudt jako by o svých činech a hodnotách
vůbec neuvažoval. Připojí se k odboji, slepě plní příkazy záhadného
Dorbecka, i bez odpovědí na své otázky ve své činnosti nezaváhá.

Ani samotný příběh nenabízí žádné jasné závěry. Naopak, téměř
všechno relativizuje. Od možnosti poznat realitu a dobrat se pravdy přes
hrdinství a morální hodnoty až k vlastní identitě. Osewoudtovi pravda
uniká jako sen po probuzení, nakonec není jasné ani to, jestli nějaký
Dorbeck vůbec existuje a není jen výplodem Osewoudtovy bujné fantazie.
I Osewoudt se postupně ztrácí. Změny jmen jsou sice prakticky
vysvětlovány okolnostmi, ale ve výsledku působí dojmem, že člověk
nemůže jistě vědět ani to, kdo vlastně je. „,Tak už pochop, co tím
myslím: než jsem ho poznal, jako bych nežil. … Nic jsem nedělal, nic jsem
nechtěl, všechno jsem nechával náhodě. … Až když jsem poprvé potkal
Dorbecka, tehdy jsem poprvé něco chtěl, i kdyby to bylo jen to, abych byl
jako Dorbeck, i kdybych chtěl jenom to, co on.‘“ Tím, že čtenáři
celý příběh sledují z pohledu Osewoudta (byť odosobněným způsobem
vyprávění), jsou nakonec stejně zmateni jako on. Nezbývá nic, čeho by se
dalo chytit.

Hermans platil až do smrti za
polemika s vyhraněnými názory, které leckdy rozbouřily jinak velmi
tolerantní (alespoň na první pohled) nizozemské vody. Za různá
prohlášení nebo pasáže svých děl byl několikrát dokonce souzen. I jeho
zpochybnění odbojové činnosti působilo v roce 1959 velmi provokativně.
I když později vyšla na světlo aféra tzv. zaškrcené sítě a ukázalo
se, že i řízení části odboje v Anglii bylo přímo manipulováno Němci,
nedošlo k opožděnému přijetí Hermansovy znepokojivé fikce. Naopak
značně posílil pocit „nechejme raději minulost spát.“

Nizozemský klasik píše v Temné komoře Damoklově o válce,
kterou už většina dnešních čtenářů nepamatuje. Neměli bychom tedy
s minulostí nechat spát i mrtvé klasiky? V tomto případě jistě ne. Už
proto, že kvalita skutečně výjimečných děl se časem nezmenšuje.
Hermansův román není jen dílem o válce, je to strhující příběh plný
napětí. Toto napětí pramení nejenom z děje samotného, ale i ze způsobu
jeho podání – čím nepravděpodobnější věci se dějí, tím
výrazněji se projevuje suchý popis a dodává nepravděpodobnému až
děsivou realističnost. Doba velkých ideologií a náboženství už sice byla
mnohými prohlášena za mrtvou, ale pokud skutečně otevřeme oči, nemůžeme
nevidět, jak moc je potřeba si občas připomenout, že patent na pravdu
nikdo nemá.

Někteří klasikové minulosti možná jsou mrtví. Ale dokud budou lidé
žít a budou se snažit nějak pochopit svět kolem sebe, bude třeba takových
knih, jako je Temná komora Damoklova.

Ukázka:

V neděli někdy s Riou a matkou chodívali na letiště Ypenburg.
Večer poslouchali rádio. Nikdo neměl, co by řekl. U stolu se nemluvilo.
Osewoudt pořádal večeři a lehce se pohupoval na židli. Soustřeďoval
pozornost na podivné představení: napříč pokojem vedla železnice, po
níž nechával dunět dlouhé vlaky. Představoval si, že venku před obchodem
stojí letadla s burácejícími motory, ale nevzlétají, nebo úžasné
kanóny, které nepřestávají pálit z otřásajících se hlavní.
Osewoudtovi teď bylo devatenáct a měl pocit, že všechno, co se mělo
udělat, je už uděláno. Všechny překážky, které ho měly zadržet (jiní
věnovali jejich překonávání celý život), se zhroutily, sotva se k nim
přiblížil: otec a teta zemřeli. Ria byla žena, se kterou podnikl všechno,
na co dokázal přijít, včetně uzavření sňatku.

Willem Frederik Hermans, Temná komora Damoklova, Host, Brno, 2010, překlad
Magda de Bruin Hüblová.