Věra Chase – Maso a pomeranče

Co mají společného pomeranče s masem? Že by snad šlo o nějakou vyhlášenou kulinářskou specialitu? Kdepak! To pražská spisovatelka Věra Chase ve stylu šéfkuchařky umíchala svou nejnovější knihu povídek s názvem Maso a pomeranče a naservírovala v ní mlsným jazýčkům svých čtenářů hlavní chod – originální nápady, na nichž příběhy stojí, s obvyklými přílohami – poněkud rozvleklými příběhy, okořeněnými špetkou naturalismu a vydatnou dávkou tajemna.

Avšak postavit povídku na jedné nekonvenční situaci s předpokladem, že to bude stačit, nemusí být vždy ten správný recept, i když se do něj přimíchá sexuální napětí (ať už z právě se rodící lásky, z okouzlení u náhodných známých nebo patologických choutek zhýralců a úchylů) nebo osobní či globální katastrofa, popřípadě obojí dohromady. Může se totiž stát, že se dobrý nápad v záplavě nezajímavých okolností zcela rozplyne, protože ho přebije nudný příběh postrádající gradaci i pointu.

Samozřejmě je možné se na povídky dívat jako na vhled do událostí, které pointu postrádají záměrně, na druhou stranu by ale tento nedostatek měl být vykompenzován zajímavějším dějem.

Zpočátku knihy je tak čtenář přímo nadšen autorčinou bujnou fantazií, avšak později začnou delší povídky psané s menšími obměnami podle stejného schématu nudit: Hrdina vykonává stejnou činnost jako už tisíckrát, takže nedává pozor, náhle se ocitne na neznámém místě či s neznámými lidmi, následuje moment překvapení a po něm návrat zpět k stereotypu.

Čtenář se tak například dozví, jak si muži kdesi v neznámém čase a prostoru mohou vypěstovat a utrhnout ze stromu vlastní dítě, že láska bez hranic dokáže přemoci i fyzikální zákony, setká se s tvrdohlavou křesťankou, která je odhodlána prezentovat své spisovatelské vlohy ať to stojí, co to stojí, či s dívkou, která obchází byty a rozděluje pomeranče, jen aby si měla s kým promluvit. A nechybějí ani mimozemšťané!

Bohužel však úměrně s přibývajícími stránkami jednotlivých povídek upadá i jejich kvalita, což je v některých případech opravdu škoda. Za přečtení tak stojí především ty, které nečítají více než pět stran, protože obsahují právě jen onen zmiňovaný originální nápad, který není zbytečně rozvíjen a nastavován.

Kdyby všechny příběhy zůstaly neukotvené do reality a bez snahy splňovat konvenční výstavbu povídky, která musí začít, vyvrcholit a skončit, kdyby šlo spíše jen o chvilkové nahlédnutí do možných událostí bez ambice na celý příběh, byla by kniha mnohem stravitelnější. Takhle totiž Maso a pomeranče představují pro vybíravého čtenáře jen poloviční labužnický zážitek.

Ukázka:

Trpělivost při zalévání a opatrování přináší kýžené ovoce: miláčky. Zpravidla se urodí jen jeden, avšak občas se šťastnému rodiči poštěstí sklidit i bohatou úrodu dvou až tří, zřídkavě i více miláčků. Miláčky jsou drobné, visí těsně pod větvemi na slizkých fialovočervených šňůrkách a je nutno je ihned, jak uzrají, sklidit, neboť jinak se může stát, že se stopka přetrhne a miláček spadne do trávy, což by nemusel přežít.
Šťastný rodič si pak zralého miláčka, kterého s takovou pílí vypěstil, odnese domů, do své rodné obce, kde se jím náležitě chlubí bez rozdílu mužům dětným i bezdětným.

Věra Chase, Maso a pomeranče, Mladá fronta, Praha, 2007.

Foto: www.people.cz