Umberto Eco – Poznámky na krabičkách od sirek

Známé rčení
říká: Nic není staršího než včerejší noviny. A skutečně – jen
stěží bychom hledali člověka, který před spaním listuje dva týdny
starými novinami (pokud právě nepracuje na mediální analýze). Existuje ale
autor, jehož novinové sloupky jsou i desítky let po svém vydání čteny,
překládány a stále jsou inspirativní. Tím autorem je Umberto Eco.

Do knihy Poznámky na krabičkách od
sirek Eco seřadil více než sto krátkých textů, sloupků, které od
roku 1985 každý týden (později každý druhý týden) publikoval
v italském týdeníku L´Espresso. Osm oddílů tvořících tento obsáhlý
svazek představuje základní tematické dělení, které však zdaleka
nepokrývá celý horizont témat, jimž se Eco ve svých sloupcích
věnoval.

Je možné, že se čtenář podiví nad tím, že se zaujetím čte patnáct
let starý text o vnitřních událostech na politické scéně v Itálii,
o nichž neví vůbec nic. A autor mu příliš vstříc nevyjde – při
psaní přece počítal s italským publikem, které se v dané problematice
orientuje. A tak je to u mnoha Ecových sloupků – čtenář mnohdy
netuší, o čem se píše, ale způsob, jak se píše, ho nepřestává
fascinovat a hnát k dalším epizodickým zastávkám v letech
devadesátých.

To je ale jen jedna z charakteristik, které lze o té změti poznámek
pronést. Zároveň platí, že se vyjadřují k tématům nadčasovým a pro
autora základním – k médiím, k jazyku a řeči obecně, k literatuře
a umění. Vysoce aktuálně vyznívají i komentáře k politické
korektnosti, rasismu a válce.

Společnou
charakteristikou naznačené tematické spleti ale zůstává Ecova mravní
zásadovost, která je společná jeho názorům na všechny oblasti veřejného
života. Pevnost a neoblomnost morálních principů působí na čtenáře
i v případech, kdy mu konkrétní kontext daných událostí není detailně
znám. Ale protože autor není jen zásadový, ale i hravý, adresát jeho
textů se taky výborně baví. Slovní hříčky, komentáře k tehdejší
novince – internetu (jen si představte „velkého“ Eca, jak si googluje
erotické fotky!), ale i některé minipovídky inteligentně, sarkasticky a
někdy jen bezstarostně glosují každodenní situace.

Přes zmíněnou kaleidoskopickou námětovou pestrost poznámek drží kniha
pevně pohromadě. Tím, co platí pro naprostou většinu textů, je jejich
maximální hutnost, která zaručuje, že pozornost čtenáře udrží po celou
dobu čtení. Výstavbový oblouk, který Eco vždy důsledně napíná mezi
začátkem a koncem kratičkých textů, je tím, co jeho sloupky dělá
čtivými i v době, pro niž nebyly přímo určeny. Ecův způsob budování
argumentů a jejich prokládání ironickými poznámkami bytelně podpírají
oblouk, na němž poznámky stojí. Když se k tomu všemu přidá autorův
všeobecně známý erudovaný rozhled v obdivuhodném množství oblastí, je
jasné, že Italové si každý týden mohli u svého espressa a L´Espressa
užívat i dalších chutných zážitků. A že to my můžeme s drobným
zpožděním i teď.

Ukázka:

Společenství, jež se považuje za nositele velmi rozšířených
hodnot (řekněme demokratické země), obvykle stanoví meze toho, co podle
jeho názoru nelze tolerovat. Nelze tolerovat, je-li někdo odsouzen k smrti za
své názory. Nelze tolerovat genocidu. Nelze tolerovat ženskou obřízku
(přinejmenším provozuje-li se u nás). Proto se rozhodneme bránit ty, jimž
je ubližováno natolik, že neúnosné je to pro nás, nikoli pro „ně“.
Kdo jsme my? Křesťané? Ne tak úplně, úctyhodní křesťané, i když ne
katolíci, podporují Miloševiče. Vtip je v tom, že ono „my“ (třebaže
je definováno takovou smlouvou, jako je Severoatlantický pakt) je značně
nepřesné. Je to společenství, které se shoduje na určitých hodnotách.
Když se tedy rozhodneme intervenovat na základě hodnot určitého
společenství, sázíme na to, že naše hodnoty, naše schopnost stanovit, co
lze a co nelze tolerovat, jsou správné. Je to historická sázka na určitou
kartu a nijak se neliší od té, kterou se ospravedlňují revoluce nebo
vraždy tyranů. Kdo mi říká, že mám právo vykonat násilí (a někdy dost
brutální), abych znovu nastolil to, o považuji za porušení spravedlnosti?
Nic nedokáže ospravedlnit revoluci v očích těch, kteří se jí stavějí
na odpor.

Umberto Eco, Poznámky na krabičkách od sirek, Argo, Praha, 2008, překlad Zora Obstová.