Nestává se tak úplně často, že se člověku dostane do ruky literární dílo tak kontroverzní, že vůbec, ale opravdu vůbec neví, co si o něm myslet, ani co si s ním má vlastně počít. Povídky brněnského spisovatele Tomáše Přidala s názvem Hlasy v sušence jsou ale bezesporu právě jednou z takových knih. Stačí ji jen vzít a prolistovat a hned vám na mysli vytanou vtíravé otázky, které nejde potlačit.
Proč je tak jedovatě růžová? Proč je tak měkká? Proč jsou vevnitř povídky jen o pár řádkách? A proč ilustrace vypadají jako nakreslené rukou tříletého dítěte nebo nohou dospělého člověka? Ale u toho to nekončí. Po prolistování se zákonitě pustíte do čtení. A hned jsou tu další otázky, které se týkají obsahu kraťoučkých „mikropovídek“.
Je to jen prapodivný výplod fantazie spisovatele, kterému došla témata, a proto se zabývá hloupostmi? Ale kdepak! Přidalovo dílko je přímo geniální. Zabývá se problémy, které asi nikdo mít nebude, ale přesto je jen přemýšlení o nich zajímavé, zvlášť když ho Přidal vede způsobem tak nečekaným, že ho sotva dokážete sledovat. Například co se stane s mužem, kterého uvězní jeho gameboy v tetris, čím se zabývá polovina Japonce, jak by člověku zjednodušilo život, kdyby měl citronové nohy, nebo jak vypadá pornofilm, ve kterém k ničemu nedojde?
Kromě těchto fantazijních hříček ale Přidal velmi vtipně komentuje i situace, do nichž se člověk může dostat dnes a denně, a je proto důkazem jeho mistrovství, že veškeré možné pocity i okolnosti a celkovou atmosféru jednotlivých životních situací dokáže shrnout do tak kratičkého útvaru. Stačí mít neotřelý nápad a talent vytěžit ze své znalosti jazyka co nejvíc.
Proto vám naskočí husí kůže v povídce o injekční stříkačce na jedno použití, kterou ovšem narkomani používají víckrát („Prudkej pohyb. Než se stačím rozkoukat, podává mě nějaký holce… nevíš, co znamená – k jednorázovýmu použití, krávo?!? Neeee… Prásk. Visím zase v žíle. Nechutný. Okamžitě mě vytáhni. Hnus. Zasranej příští život.“), stejně jako se v příběhu o motorové pile a sousedce, která do všeho strká nos, dokáže každý naprosto ztotožnit s vypravěčovou antipatií vůči ní („… Řežu lidi motorovou pilou, říkám. Bába se uchichtne. Tak dobrá, ale příště bych to musela ohlásit domácímu. Vrrrržm. Vrrržm. Díky bohu, že jsem se té štěkny zbavil. Vrrrržm. Kunda nenechavá. Domácímu – to víš, že jo! Vrrrržm. Vrrrržm. Ještě před chvílí tady někde byl.“). A jak je více než patrné, ani pro ostrá slova a občasné nutné vulgarismy nechodí autor zrovna daleko.
Jak se sluší a patří na takové hravé a nekonvenční dílko, kterým Hlasy v sušence nepochybně jsou, je kniha opředena různými mystifikacemi. Například co kdyby se vytiskla na jedlý papír a po dočtení se snědla? Anebo, zcela příznačně, proč ji rovnou nenatisknout na sušenku? Ovšem technické problémy jsou tak nesporné, že musí čtenáři postačit extravagantní křiklavě růžová obálka vystlaná tak, že je měkoučká jako polštářek – snad k dobrému spánku.
Ale i přesto se dá garantovat, že se asi jen těžko stane, že byste zrovna u téhle knihy usnuli. Protože přímo burcuje fantazii a spíš je pravděpodobnější, že u ní budete po celou dobu nechápavě kroutit hlavou a s otevřenou pusou hltat další řádky. Takže s chutí do toho…
Ukázka:
HOSTINA NANEČISTO
K večeři je papírový drak. Někteří z pozvaných si nevědí rady, ti vyhladovělejší si přidrží špejlový skelet nožem a vidličkou stahují maso. Mmm, chutná to zvláštně, mumlají mezi sousty papíru nebo když vysrkávají dřevěný morek.
Ocas se nejí, volá hostitel, který občas přitančí ke stolu s paní domu, a je úplně namol.
Pokaždé upadne hlavou přímo doprostřed šustící pečeně. Ukousne si, takže mu z úst visí cár drakova namalovaného obličeje, a znova odkrouží v rytmu hudby.
Mmm, dnes večer je všechno zvláštní, mumlají hosté. Ze džbánu na víno vytékají krepové mašličky a zpod ubrusu se ozývá něčí chrápání.
Jak zvláštní, mumlají, zatímco z draka zbývá čím dál tím míň a služebnictvo přináší maketu dezertu.
Aha, takto měl vypadat dort, řeknou si hosté těsně předtím, než z nich spadnou mušelín a smokingy, smotají se v balíky látky a vykvetou v pole průmyslových rostlin.
Aha, takto jsme měli vypadat my, prohlížejí si svá těla vystřižená z lepenky těsně předtím, než je odnese průvan nákresem francouzského okna.
Tomáš Přidal, Hlasy v sušence, Druhé město, Brno, 2007.
Napsat komentář