Terézia Mora – Den co den

Román Terézie Mory Den co
den byl vloni navržen na cenu Magnesia Litera v kategorii překladové
knihy (Tomáš Dimter). Není se co divit. Dílo, které je specifické svou
časoprostorovou neuchopitelností, nebylo jistě lehké českému čtenáři
předložit bez významových deformací. Zvláště když jej psala autorka
maďarského původu žijící v Německu a jedním z hlavních témat jí
byla vykořeněnost člověka v cizině (ať už reálné nebo té
symbolické). Ač v soutěži nakonec oceněn nebyl, výsledek se nadmíru
podařil.

Tajemná atmosféra plná absurdních událostí a záhadných postav se
svíjí s nepřekonatelnou přitažlivostí kolem hlavní postavy – Ábela
Nemy. Tato přitažlivost je jeden ze základů, v nichž je děj románu
zapuštěn. Ábel je podivín. Takový podivín, že ani jeho manželka vlastně
netuší, co je zač. Nikdo mu moc nevěří a nikdo neví, odkud přišel nebo
co skutečně dělá. Nikdo neví, co je na tom člověku vlastně tak divného,
ale jeho nedefinovatelná osobnost téměř každého magicky přitahuje.

Přitahuje ale i nevysvětlitelné
okolnosti, náhody a absurdní situace – Ábel například během několika
hodin, z nichž si nic nepamatuje, získá schopnost dokonale se naučit deseti
jazykům. Tak se z něj stane podivný jazykový vědec a zároveň materiál
pro lékaře studující mozkové procesy. Nic z toho ale nepomáhá k tomu,
aby čtenář nabyl o Ábelově životě jakékoli jistoty. Vše zůstává
zahaleno v nejistotě. A o to autorce také šlo.

Netradičně nevolila Terézia Mora pouze hrdinu svého románu. Také
způsob, jakým spleť příběhů vypráví, je neokoukaný. Nepravidelná
kompozice spočívá v klipovitém střídání časoprostorových rovin. Tok
vyprávění tvoří organickou jednotu, která je štěpena právě jen
střídáním jednotlivých částí základního příběhu. Zákon této
jednoty nerespektuje tradiční práci s dialogem – někdy připomíná
spíše dramatické repliky, opatřené jevištními poznámkami
s vysvětlivkami.

Vypravěčskou roli si předávají jednotlivé postavy s různou
frekvencí – někdy je vševědoucí vypravěč nezúčastněnou osobou a
jindy se striktně drží vidění pouze jedné z postav. Z prožívání a
motivací jednání hlavního hrdiny se tak přímo nedozvíme téměř nic.
Jediné, co můžeme, je spekulovat o něm spolu s tím vypravěčem, který
právě spoluprožívá některou část Ábelova životního příběhu. Tímto
vyprávěcím postupem se ještě více posiluje magický opar, který se kolem
hlavního hrdiny rozprostírá.

Kompoziční i vypravěčská
roztříštěnost díla konvenuje s ústředním tématem – tím je válka,
její dopad na psychiku člověka a vykořeněnost, kterou přináší těm,
kteří před ní – stejně jako Ábel – musí utéct do cizí země.
Neukotvenost v místě i čase je evokována neschopností člověka plně
vrůst do prostředí, do něhož byl nucen prchnout z rodného prostředí. Za
zmateností a nejasností, s jakou Ábel jedná a žije, stojí ale i motivy
ryze osobní – odmítnutí milovanou osobou i otcem, který jejich rodinu
opustil.

Román Den co den tak není jen stylově vytříbeným dílem
s válečnou tematikou. Je to román, který se snaží komplexně postihnout
moderní společnost v tom úhlu, v jakém se odráží na osudu jednotlivce.
Nemá ale realistické ambice, a tak si volí magické, lehce panoptikální
prostředí plné podivných figurek. Tomu odpovídá i barvitá obraznost
autorčina projevu, které vzdává hold i Dimterův působivý překlad. Je
tedy dost možné, že po přečtení románu se čtenář propadne do jedné
z pochmurných nálad, které Terézia Mora tak umně navozuje.

Ukázka:

Najednou tu něco je. Moment. Kdosi, bohatá tetička jménem
prozřetelnost, mi věnovala gigantické puzzle manžela, kousek po kousku se
blížím od krajů ke středu, trénuji pozorovací schopnost a vytrvalost,
jedním slovem: Je to svízel, ale nedá se s tím přestat, ještě ne,
přestože předvídaný výsledek, jen si to přiznejme, bývá většinou
zklamáním: dvojrozměrný, trhlinami protkaný obraz. Nebo – změna
metafory – jako by byl někdo ve snu na procházce, a to Něco, které se
hledá, se ukrývalo vždy za dalším rohem. Tak se cítím. Ať se dozvím
cokoli, část příběhu je vždy skryta za nejbližším rohem. Skvělá hra.
Nebo pitomá. To se ještě nedá přesně určit.

Terézia Mora, Den co den, Odeon, Praha, 2007,
překlad Tomáš Dimter.