Tereza Riedlbauchová – Don Vítor a jiné básně

„Otvírám se lidem / a oni se
otvírají mně / sypou se perly, rubíny, drahokamy / otvírám se až tak /
že mi pukají tepny / proudí z nich zlatá krev / Všichni jenom na chvíli /
zastiženi ve svých samotách.“ Jak příznačné verše pro
charakteristiku poezie Terezy Riedlbauchové – otevřenost erotická a
citová se mísí se symbolickými obrazy i odevzdanou melancholií. Poezie
mladé básnířky v nejnovější sbírce odhaluje řadu svých neznámých
podob, která z nich je ale nejopravdovější?

Tereza Riedlbauchová do základní sestavy českých básníků nepochybně
patří, i když na domácím hřišti ji nevídáme příliš často –
v současnosti působí jako lektorka na katedře slavistiky na pařížské
Sorbonně. Ale dost fotbalových příměrů. Riedlbauchová si už několik let
buduje vlastní svébytnou poetiku postavenou na (pro mnohé dávno mrtvé)
tradici, která se datuje o několik století zpět. To ale zároveň ukazuje,
že některá témata jsou v poezii prostě věčná a záleží jen na
spisovateli, zdali s nimi umí naložit originálně a osobitě. Co nového
bychom také chtěli číst v milostné poezii?

Básnířčina poetika od
předchozí sbírky Velká biskupovská noc (2005) potemněla. Tělo
sice stále touží po smyslné rozkoši, ale je tu již vědomí pomíjivosti
času, pomíjivosti veškeré opájivé touhy, kterou lze jen zarámovat do
nějaké fotografie: „listuju v knížce o secesi / můj muž někde
v dálce vyvolává fotky / ležím tu se svým pomíjivým tělem / rukama
nabírám fotky s ním“. Eroticky smyslné a symbolické obrazy ani
v nové sbírce neschází – mužská hruď a na ní jezírko z červeného
vína, v němž se koupe nahá dívka. Pravda, občas se objeví několik
prvoplánových motivů, které už jsme v různých obměnách četli
tisíckrát: „povečeřme ze svých klínů / nohy jako vidlička a nůž
/ a jazyk lžička na dort / hostina rozkoše a lásky / pokojem poletuje tmavě
modrý falus“, ale těžiště sbírky leží někde jinde.

Riedlbauchová často komponuje své básně-obrazy jako secesní
malíř – plátno potřísní červenou a modrou, v nichž se pak ostře
prolínají siluety nahých těl, nepříliš cudně se halících do plášťů
a v mysli uvolňujících potlačované zábrany. Básnířku přitom zajímá
to, co je skryté a skrývané – prostor v jejích básních je ohraničen,
ať už samotnou tělesnou schránkou („těly o sebe narážíme“)
nebo symbolicky („prostory, které jsme ztratily a které nás
svírají“). V překračování těchto hranic se skrývá samotná
podstata básnířčina hledání – náhle se odkrývají průchody, vstupuje
se do obrazů, „stěnou zotvíraných oken vstupuje konec dne“. Je
to svět zrcadel, průchodů, rámů, v nichž se ztrácí nebo objevují
záblesky „poznání“, které však prchají jako sen po náhlém
probuzení. Skutečné je jen to, co je tělesné: „Později v prázdném
pokoji / pokládáš dlaň na prohlubeň která / sálá svým teplem“.
Tělo se stává esencí fluidní a prchavé paměti. Vzpomínky se
znovuoživují už ve svých pozměněných verzích, stávají se z nich
nevinné pohádky, ale i přesto (nebo právě proto) vyvolávají pocity
úzkosti a melancholie, protože „každý mě může zranit a zůstat
daleko“.

Stále je to tedy poezie milostné touhy,
ale také chvil těsně poté, co je naplněna, v nichž se odkrývá
existenciální propast s otázkou: a co teď? Je zřejmé, že tematika
vlastní tělesnosti se brzy vyčerpává a milostná symbolika se pak jen
řetězí v stylizovaných obrazech, to je však úskalí jen několika málo
básní. Don Vítor a jiné básně je sbírka, která svědčí
o čím dál větší básnířčině vyzrálosti, jakkoliv to zní jako
klišé. Ubývá zde slov a popisných obrazů a odkrývají se existenciální
hloubky.

To nejzajímavější z celé sbírky se skrývá v jejím závěru.
Právě v básních, kde autorka opouští vypjatou tělesnou obraznost, se
v její tvorbě objevují nové a dosud neprozkoumané cesty. Zejména jde
o cyklus Pařížských básní, kde se melancholické pocity samoty
uprostřed anonymního velkoměsta střídají s lyrickými záznamy snů a
vzpomínek (které výborně doprovází černobílé fotografie Evy da Silvy
Melo). Riedlbauchová zde dokonale těží ze suverénního ovládání jazyka,
který již nepotřebuje symbolických efektů, ale vystačí si s civilním
výrazem obnažujícím skutečnost až na samou dřeň. Od poezie přece
čekáme spontánní opravdovost, pocit, že to, co je napsané, je také
intenzivně prožité – a Tereza Riedlbauchová je jedna z mála
básnířek, která nám to ve své tvorbě nabízí.

Ukázka:

Chérie, dva měsíce jsem se neozval
řešil jsem injekce s kortikoidy do žil
celé hodiny proseděla na koberci
a objímala si kolena
nepracovala, plakala a po jídle potichu zvracela
za jízdy zkoušela vystupovat z auta
měřila hloubku balkonu
Chérie, potichu jsi čekala
pařížské ulice jsi měřila klidným krokem
našla sis práci a začala studovat
viděla jsi krásnou černou ženu a kolem ní tančit oblak listí
potkala bubeníka s šedýma očima
koupila sis kabátek s velikými černými knoflíky
Chérie, půjdeme teď spolu do lesa z gigantických lilií
plného barev a vůní
až uprostřed v nejplnější záři spatříme že jsme nazí
nebude tam bolest, samota a pláč
tam pochopím tvé oblé tvary
do konce svých dní se budu procházet tvou krajinou
rozpustím v tobě velikou lunu
narodí se z ní dcera
bude mít moje oči a tvoje bezedná ústa
v té krajině nebude nic zvláštního
bude to docela obyčejná krajina
s trochou červánků v listech
bude v ní jen vůně a vůně a vůně
ty široká široká země
jen hlína a hlína
hlína a hlína
a chlad

Tereza Riedlbauchová, Don Vítor a jiné básně,
Kniha Zlín, Zlín, 2009.

Foto: www.atemporevue.cz