T. Coraghessan Boyle – Řeči řeči

Vyhnout se ustáleným schématům
v detektivce je vskutku záslužná věc. Hltači tohoto žánru prahnou po
tom, aby se vraždy odehrávaly doposud nepopsaným způsobem, aby detektivové
byli obdařeni zatím nepoužitými schopnostmi a cesta k odhalení pachatele
byla nanejvýš napínavá. Boyle dokázal, že lze jít i jinou cestou. Jeho
kniha je detektivkou bez detektivů, pachatel se neodhaluje, leč honí po
Spojených státech a nakonec je čtenář postaven před holý fakt, že se
o žádnou detektivku nejednalo.

Leslie Halterová dostane jednoho dne
pokutu za porušení dopravních předpisů. Banální přestupek se ovšem
změní v nepříjemnou záležitost v okamžiku, kdy policejní databáze
odhalí další desítky jejích těžkých přestupků – jako například
finanční podvody. Jelikož je Leslie zcela neslyšící, nezbývá jí nic
jiného než v cele bezmocně sledovat, jak vyplouvá na povrch nepříjemná
pravda. Tou je fakt, že jí byla ukradena totožnost, což po propuštění
vyburcuje hrdinku a jejího přítele k pátrání na vlastní pěst. Padouch
Peck Wilson se však také vyzná, krade totožnosti jako na běžícím pásu,
takže jeho sledování není pro amatéry nic snadného.

Potud vypadá popis knihy jako skutečně neotřelá detektivka, coby
výsledek úspěšného pokusu o uspokojení těch čtenářů, které už
záhady zamčeného pokoje s nesympatickým zahradníkem nudí. Kniha má
ovšem mnohem více vrstev, po jejichž prozkoumání se vlastní žánr
napínavé literatury poněkud vytrácí. Boyle ve volných chvílích
předkládá čtenáři nekompromisní kritiku současného justičního
systému (kupodivu aplikovatelnou i u nás), kdy vymahatelnost práva nevinné
osoby je zdlouhavá a pro stát zcela nezajímavá. A která ale nesmí narazit
na práva pachatele, kterážto mají v takovém případě přednost.

V dalších vrstvách má čtenář
možnost proniknout do složitosti dialogu mezi neslyšícím člověkem a jeho,
řekněme, zdravým okolím, zejména pak s milovanou osobou. Zaujme-li pak
tato vrstva čtenáře, dojde ten k zajímavému zjištění. Objevil totiž
hlavní téma knihy, ona zajímavá zápletka ukradené totožnosti je jen
jakýmsi motorem děje, zavdávajícím příčinu ke vzrušeným debatám
účinkujících, přestože by sama skutečně stačila na nefalšovaný
thriller.

Použít zajímavou zápletku k tomu, aby jen posunovala text, může
vypadat jako plýtvání nápady. Při vhodném namíchání s nosným tématem
však může vzniknout zajímavá věc: napínavá psychologická novela.

Boyle si vyhrál. A se čtenářem i trochu pohrál. Napínavá zápletka
v závěru vychází poněkud do ztracena, a je tak dán najevo pravý smysl
v tomto příběhu o řečech. Tím je jednak objasněn název knihy
(v originále Talk talk), který se jinak jevil jako vpravdě
nedetektivní, ale také je v tu chvíli úroveň knihy posunuta notně výš,
takže z přeplněné řady napínavých příběhů už nejen vyčuhuje, ale
spíše se ztrácí ve výšinách literárního potěšení. Přesto lze
očekávat, že řada čtenářů bude závěrem knihy poněkud zklamána.

Ukázka

„Ty přece slyšíš,“ řekla a naklonila se blíž, „to to
nedokážeš popsat líp? Jaký měl hlas?“
Také se předklonil, ale tvářil se rozpačitě – neslyšel ji. Kvůli
hlasité hudbě. „Cože? Zeptal se, jak se dalo čekat.
Usmála se na něj. „Jako když jsme se poznali.“
„Co?“
Odznakovala mu to a on jí stejně odpověděl: Jak to myslíš?
Že jsi taky hluchý
Měl velkou hlavu, ježila se mu věžičkami a cimbuřím nagelovaných vlasů,
a někdy, když se na něj podívala z určitého úhlu, se jí zdálo, že
v porovnání s hlavou má ostatní rysy malé, jako dítě. I teď vypadal
jako zmatené, nevědomé děcko, ale její gesta v jeho mozku postupně
vyvolala správnou odezvu a propojila se s odpovídajícími slovy. „No
jo,“ přikývl, „jasně.“
Ale jak zněl?
Pokrčení ramen. Klidně.
Klidně? Ten grázl mi ukradl totožnost a je v klidu?

T. Coraghessan Boyle, Řeči řeči, Argo, Praha, 2008, překlad David Záleský a
Markéta Záleská.