Jakub Řehák byl za svou
básnickou prvotinu Světla mezi prkny nominován hned na dvě
významné ceny, Magnesii Literu a Cenu Jiřího Ortena. Nezískal sice ani
jednu z nich, přesto je velmi neobvyklé, aby útlá básnická sbírka
mladého autora vyvolala takový ohlas u odborné veřejnosti. Řehák zaujme
na první pohled minimálně tím, že mezi nekonečnými zástupy básníků,
kteří se vyjadřují ve verších bez rytmu a rýmu, disponuje vlastní
odlišitelnou poetikou.
Řehákova poezie si rozhodně nenasazuje jakékoliv formální okovy. Volný
verš a přísná absence rýmů upoutají již při prvním čtení. Jen občas
se objeví uprostřed veršů letmý náznak asonance (obtahů – kůr –
dům). Některé básně jsou zcela zbavené interpunkce, jinde je naopak
členění vět striktně dodržováno. Formální rozevlátost však silně
kontrastuje se světem lyrického subjektu.
V prvním verši Světel mezi
prkny čteme: „Ve tmě jsme hrůza sama“. Při porovnání
verše s názvem sbírky se jasně ukazuje kontrast hlavních motivů, který
se line téměř všemi básněmi. Již z citovaného verše je patrné, že
Řehákovu poezii ovládá tma. Pokud jsme totiž hrůza sama, nemůže nás
hrůza prostoupit, ovládnout. Navíc tma umožňuje nevidět a otevírá tak
cestu pro větší vnímavost ostatních, méně lživých smyslů. Ležíme-li
v temném pokoji, „jsme odsouzeni ke zvuku“. Proto se básně,
především v prvních oddílech sbírky, odehrávají v uzavřeném prostoru
pokoje, do kterého světlo chodí škvírami pouze na návštěvu.
Postupně se do básní dostává více světla, ale i zde je zřejmá
náklonnost k jeho temnější straně, stínu. „Stín vítězil nad
naší denní podobou. / Zima nás štípala do očí. / Přežívali jsme jako
tma.“ I jinde se opět pozorovatelský pohled lyrického subjektu
soustředí na stín: „Růžová omítka / v odpoledním městě. / Kus
punčoch / na zdi vrhá stín.“ S pronikáním světla do básní mizí
i jemná erotika a dialogičnost. Erotika, ona intimní vzájemnost mezi dvěma
bytostmi, je ve Světlech mezi prkny možná pouze ve tmě.
Řehák zaujme na první pohled minimálně tím, že mezi nekonečnými
zástupy básníků, kteří se vyjadřují ve verších bez rytmu a rýmu,
disponuje vlastní odlišitelnou poetikou.
Z veršů sbírky jasně prosvítá básníkova nedůvěra ke zraku. Ač je
jeho poetika založena na houpavé chůzi po hranici mezi popisem a
pozorováním, jak na obálce knihy zmiňuje Anne Hultsch, je čitelné, že
mnohem raději poslouchá. Sluchové vjemy u něj vzbuzují větší důvěru.
Pasáže, ve kterých svět pozoruje, jsou někdy až cynické: „u stolu
sedí nahý muž a zpívá / do prázdna / v lampičce šelestí / chycená
moucha“. Z tohoto pohledu poněkud zaráží verše ve shrnující
básni sbírky, která dala název celé sbírce: „Běž a vyprávěj.
Nasaď oči, nos. / Ukaž, že inkoust teče z očí.“
Řehák zajímavě pracuje
s protiklady a kontrasty. Patrné je to již na zmíněném kontrastu
uzavřeného světa lyrického subjektu a zcela volné formě. Navíc vedle již
zmíněných protikladů pokládá s oblibou vedle sebe živé a neživé
předměty, často kontrastní i barevně: „uhlí i stehna v bílých
punčoškách.“ „se dotýká nahého kolena, sklenic, stěn.“
Takto ucelené prvotiny rozhodně nejsou tradičním jevem, a proto je
správné, že se sbírce Světla mezi prkny dostalo takové
pozornosti. Na síle jí ubírá, že disponuje poměrně omezeným inventářem
popisovaných atributů, což občas způsobuje splývání básní dohromady.
Navíc se místy autor nechal zlákat touhou navázat na inventář motivů
některého z autorů, které zřejmě právě četl, a zařadil tak do sbírky
několik básní nadbytečně. Příkladem jsou čtyři variace na Emila Boka,
které svým gymnaziálním prostředím do konceptu sbírky poněkud
nezapadají. Sbírka je ale přesto jednoznačně nadprůměrným debutem a
vzbuzuje očekávání, že by z pera tohoto autora mohlo v budoucnu vzejít
dílo s velkým D.
Hodnocení: 75 %
Ukázka:
ODCHOD NA PŮLNOČNÍ SMĚNY
Zimní noc:
vyměním sníh za okamžik
na tvém krku.
Osvětlená hrůza
do stěn až na konci světa
dere se.
Koleje vyhlazené na sněžném svetru.
Přemýšlím, zda růžová klesne k bodu mrazu,
cigareta, zrcadlená v oku,
ozáří na vteřinu výsek pokoje.
Jakub Řehák, Světla mezi prkny, Fra, Praha, 2008.
Foto: www.fra.cz
Napsat komentář