Ani ne sto stran, neobvyklá milostná
zápletka. Podvádějící, nebo podvedený? Milostný trojúhelník, nebo snad
čtyřúhelník? Vztah mezi rodičem a dítětem, vztah manželů, vztah mezi
přáteli. Německý herec, houslista, malíř a spisovatel v jedné osobě
dokázal na malém prostoru a s minimem postav rozvést zápletku tak
důmyslnou a nečekanou, až se tají dech.
Dva staří přátelé se po letech setkávají, aby si konečně řekli
pravdu. Pravdu, která je zatížená bolestí, smutkem, smrtí a zradou.
A vzhledem k jejich pokročilému věku taky kapkou sentimentality.
Na tuto chvíli se připravovali
a čekali mnoho let. S přibývajícím věkem Hermann pochopil, že musí
s celou pravdou ven – bylo to tak sice správné, ale byla v tom i trocha
touhy ublížit tomu druhému. Nevědomost je sladká. Ale když trpí jeden,
musí trpět i ten druhý.
Hermann do detailů naplánoval celý rozhovor, který spolu povedou –
stejně jako před léty naplánoval záležitost, o níž si nyní musejí
promluvit. Po večeři v hotelové restauraci se přesunou do hotelového
pokoje – jeden se usadí v křesle, druhý se postaví k oknu. A k tomu
se z magnetofonu linou tóny, které ze svých houslí vykouzlila Hannah. Byla
to výborná houslistka. Hermann a Arnold by si však pouštěli právě dnes
její nahrávky, i kdyby nebyla ani zdaleka tak dobrá.
Hermann se odhodlal začít vyprávět. Bere to oklikou, nejde přímo
k věci. Vypráví o věcech, které s tím souvisí, ale pro Arnolda i pro
čtenáře je zatím souvislost skrytá. Nechápeme. Pak se jako pavučina
začínají rozplétat jednotlivá vlákna – vlákno náležící Helen, to,
které patří Arnoldovi, to Hermannovo. A nakonec vlákno Hannah, do kterého
všechna směřují, kde se stýkají a odkud také zase vycházejí.
A pak je tu ten sešit. Sešit, který byl ukraden před tolika lety. Teď
se má viník přiznat a vrátit jej jeho majiteli.
Žádné uvozovky, žádná zbytečná slova, žádné zbytečné emoce.
Přesto se autorovi podařilo tímto úsporným způsobem vykreslit atmosféru
důvěrněji a emotivněji, než by mohl popsat množstvím slov.
Autorův jazyk je strohý – skoro jako by
chtěl jen informovat o tom, co se stalo, co řekl jeden, co odpověděl
druhý. Text připomíná divadelní scénář, který je protkaný poznámkami
jako „Pauza“, chvílemi se tváří jako deník, mohla by to být zpověď
starého člověka, který cítí, že má málo času a potřebuje mít
jistotu, že to hlavní stihne napsat, aby si tajemství neodnesl s sebou nebo
aby se smířil s tím, co v životě udělal a co se mu stalo.
Žádné uvozovky, žádná zbytečná slova, žádné zbytečné emoce.
Přesto se autorovi podařilo tímto úsporným způsobem vykreslit atmosféru
důvěrněji a emotivněji, než by mohl popsat množstvím slov.
První dílo Armina Müllera-Stahla, které vychází v češtině je
vyjádřením nesmírné křehkosti, která se objevuje v mezilidských
vztazích. Zároveň je to však dílo zlomyslné. Po jeho přečtení se
člověk neubrání rozhlédnout se kolem sebe a uvažovat, jestli jsou jeho
přátelé a blízcí skutečně takoví, jací se jeví, nebo zda skrývají
něco, čím vás podvedli. Nebo jste snad obelstili vy je?
Hodnocení: 85 %
Ukázka:
A teď ti musím říct něco, co jsem si začal jen pomalu
připouštět, něco, čemu jsem se zdráhal uvěřit: tím podvodem jsme se
sblížili. Tenkrát jsem pochopil, jak přemýšlíš, jak cítíš. Stal ses
mou součástí. Tvé myšlenky byly podobné mým, protože já jsem tě také
podvedl, vzal jsem ti Hannah. Způsobil jsem ti ztrátu, o které jsi netušil,
že byla ztrátou, protože jsi věřil ve svou vinu. Vzal jsem ti něco, co
bylo tvé.
Armin Müller-Stahl, Hannah, Kniha Zlín, 2007, překlad Eva
Hermanová.
