Chuck Palahniuk – Neviditelné nestvůry

Chuck Palahniuk se zejména
díky svému Klubu rváčů stal jedním z nejznámějších a
nejčtenějších současných spisovatelů. To je jeden z důvodů, proč
můžeme vynechat obšírné rozebírání jeho stylu, libůstek i informací
osobního rázu. Druhým důvodem je fakt, že román Neviditelné
nestvůry je prvním, který Palahniuk napsal. Zkusme si tedy představit,
že ho tenkrát nakladatel neodmítl a my teď máme před sebou románovou
prvotinu „nadějného mladého autora“.

Je těžké napsat cokoli
konkrétního o ději Neviditelných nestvůr, aniž bychom prozradili
něco, co mělo zůstat tajemstvím. Jedním z nejvýznamnějších kladů
této knihy je totiž přesné načasování. Odhalování vždy jen částečky
pravdy. A ani to vlastně pravda být nemusí. Skoro se chce při čtení
vykřiknout spolu s hlavní hrdinkou: „Chci vidět na celým tomhle
posraným světě cokoli, co je takový, jak to vypadá!“

Celou dobu si lámeme hlavu s tím, kdo koho tahá za nos. A nakonec se
ukáže, že nejvíc tahal za nos pan spisovatel všechny své čtenáře.
A chce se až říct, že se při tom i celkem slušně bavil. Ale deset
stránek před koncem to přijde. Ta kouzelná slova: „Pravda je,
že …“

Přestože Palahniuk vytvořil mírně řečeno podivné postavy – máme
tu modelku s ustřelenou dolní čelistí, její „kamarádku“, která jí
bere oblečení, (snad) muže neurčité orientace a jména a nakonec dokonalou
Brandy Alexandrovou – jež ale nepoužil jako zvláštní atrakce v cirkuse,
posloužily mu jako lupa. Jsou sice podivní, ale vlastně řeší stejné
problémy jako kdokoli jiný. Jenže v jejich životech jsou problémy
i řešení trošku extrémnější než u nás běžných smrtelníků.

Vyprávění v první osobě poskytuje řadu možností. Jednak už výše
zmíněnou manipulaci a vytváření napětí, dále zvláštní konflikt mezi
předsudky (nebo očekáváním, chcete-li) a realitou a v neposlední řadě
spoustu příležitostí k rozhýbání našich bránic. Pro důkaz toho
posledního postačí pár příkladů. „A na tom francouzském stolku je
mon Dieu tak ólala telefonek podobný zlatému saxofonu.“, „Teď
v noci nemá cenu jí to písemně vysvětlovat, ale kdyby si Manus pořídil
poškození mozku, bylo by to nadbytečné.“ A tak dále. Humor je to
občas černočerný, ale skvělý.

Palahniuk si vybral postavu,
která si přímo říká o předsudky a stereotypy. Modelka. Krásná, ale
blbá. Duševně plochá. Jenže ta naše není tak úplně plochá a
jednoduchá. Není ani hloupá. A poskytuje nám možnost nahlédnout na jednu
zvrácenou část moderní společnosti trochu jiným pohledem. Není to
odsouzení. Ale zub pochybností přesto hlodá. „Unavovalo mě, že
musím pořád být nižší živočich jenom kvůli svému vzhledu. Kšeftovat
se vzhledem. Podvádět. Nikdy nedokázat nic pořádného, ale i tak mít
pozornost a proslulost. Připadala jsem si uvězněná v ghettu krásy. Ve
stereotypu. Okradená o motivaci.“

Ještě štěstí, že Chuck Palahniuk nakonec přece jen prorazil. Jinak
bychom byli o tuto knihu připraveni. A to by byla velká škoda. Má
všechno – vtip, napětí, hlubokou myšlenku a vlastně i celkem
optimistické poselství. Těch pět procent dolů v celkovém hodnocení je
jen za těch pár nechutných scén. Ne že by snad snižovaly kvalitu tohoto
románu, ale pro někoho budou patrně zcela nestravitelné. Snad se jimi ten
někdo nenechá odradit. Stačí na chvilku zavřít oči a potom je zase
otevřít. Stojí to za to!

Chuck Palahniuk, Neviditelné nestvůry, Odeon, Praha, 2010, překlad Richard
Podaný.