Marie NDiaye – Čarodějnice

Dcery se místo obvyklého útěku
z domu s batůžkem na zádech promění ve vrány a své matce beze slova
ulétnou přímo před očima. Matka promění nechtěného exmanžela ve
slimáka a dceři ho pošle v krabičce od bujónu do vězení. Hlavní hrdinka
Lucie to zkrátka nemá v životě lehké. A fakt, že není zrovna
talentovaná čarodějnice, jí všechno jenom komplikuje.

Jakkoliv zní tyto prvky příběhu
nereálně, román Čarodějnice rozhodně nepatří mezi díla science
fiction. Všechny magické, absurdní a mystické komponenty organicky zapadají
do zcela průměrného prostředí francouzského maloměsta současnosti. Že
by další dílko oblíbeného magického realismu? Mnohé tomu napovídá –
magické prvky v realistickém prostředí působí naprosto přirozeně a jsou
zakořeněny v pověstech a folklorních odkazech. Protagonisté nehledají
v absurdních situacích logiku a přijímají je jako nezvratnou skutečnost.
Takovou skutečností jsou i čarodějnické schopnosti, které se
nevyhnutelně dědí v ženské linii Luciina rodu a stávají se tak
prokletím všech takto obdařených.

Román Čarodějnice je doposud jediným česky vydaným zástupcem
populárního díla Francouzky senegalského původu Marie NDiaye. Kouzla a
všudypřítomná magie jsou v něm pouze prostředkem, nikoliv tématem. Jsou
prostředkem pro znejistění základních principů světa, kterými jsme si
neotřesitelně jisti. Jsou také prostředkem, kterým NDiaye podtrhuje
vyvrženost a osamělost člověka ve společnosti, jeho zranitelnost a
nemožnost o kohokoliv či o cokoliv se opřít. NDiaye projevuje pochopení a
účast zejména s ženským údělem ve společnosti – jejími hrdinkami
jsou ženy obyčejné (i přes své magické schopnosti), které se ale musí
vyrovnávat s krutými ztrátami a přesto zůstávají silné.

Lucie je jednou z takových silných a zároveň bezmocných postav –
překonává zranění z rozchodu rodičů, ztrátu milovaných dcer, rozpad
své vlastní rodiny i samotu a bezradnost, kterou jí nová situace přinesla.
Že je postavení žen ve společnosti pro autorku důležitým tématem,
potvrzuje i existence podivné Ženské univerzity Duševního zdraví,
v níž nachází Lucie dočasné východisko.

Magie a čáry a jejich prolínání
s reálným, každodenním životem jsou těžištěm autorčiny invence a
představivosti. Tu autorka ale postrádá při práci s kompozicí a
jazykem – ten působí často téměř suchopárně a nezaujatě popisně.
Přístup do hlubšího prožívání hlavní postavy je čtenáři z velké
části odepřen, a tak bezvýchodnost, kterou musí Lucie pociťovat, vnímá
spíše z její chaotické snahy poprat se s předkládanou situací.

Román Čarodějnice předkládá temný příběh, na jehož
pozadí stojí Člověk. Člověk dezorientovaný ve světě, kde nic není
nemožné, ale zároveň není nic jisté a spolehlivé. Přestože je
autorčina práce s mícháním reálna a absurdna zajímavá, čtenář do
příběhu není vtažen. Jen občas se možná zachvěje, když se před ním
odehraje jedna z několika přeměn jako z Kafkovy Proměny.
Existenciální otázky, které taková hra s realitou otvírá, přecházejí
do čtenářovy fantazie spíše v nedořečených náznacích.

Ukázka:

Jakmile bylo mým dcerám dvanáct let, zasvětila jsem je do tajného
umění. Nebylo pro ně tajné proto, že by o něm vůbec nic nevěděly, že
bych ho snad před nimi tajila (před svými dcerami jsem neměla co skrývat,
vždyť jsme byly stejného pohlaví); ale jelikož dospívaly v jakési
vágní a lhostejné povědomosti o existenci něčeho takového, vůbec
nechápaly, proč by se tím měly dál zabývat, natož pak proč by se tím
najednou měl pokusit vládnout – zajímalo je to přibližně stejně jako
třeba to, jak se asi připravují pokrmy, které jsem jim servírovala a
jejichž původ byl pro ně podobně vzdálený a pramálo vzrušující.
Přesto se nikdy proti té otravné výuce nevzbouřily. Dokonce se z ní ani
nepokoušel pod nějakou záminkou vykroutit, když bylo odpoledne venku
krásně. Libovala jsem si ve víře, že za tu povolnost mých jinak
nepovolných dcer, mých výbušných a impulzivních dvojčátek, vděčím
tomu, že přece jen pociťuji cosi jako posvátnou povinnost.

Marie NDiaye, Čarodějnice, Praha, Argo, 2007, překlad Ivana Tomková.

Foto: www.ifp.cz