Kniha na jedno použití. Tak by se klidně a bez výčitek svědomí mohla jmenovat povídková novela ostravské autorky Evy Dömény o sedmi zoufalých nemilovaných s názvem Sedm zoufalých (úletů). Po jejím přečtení vám na mysli vytane tak trochu jízlivá otázka, jestli se ty zmiňované zoufalé úlety vztahují k obsahu povídek, nebo k povídkám samým. Protože ty jsou skutečně zoufalý úlet – od kvalitní literatury.
A to ne proto, že byste je snad nedočetli až do konce, protože čtivost se jim rozhodně nedá upřít, ale zkrátka proto, že nepřináší nic nového a sklouzávají v obyčejné klišé.
Parta třicátníků, tikající biologické hodiny, spousta trapasů, otravných nespravedlivých šéfů,
žhavých i chladných lásek, rozchodů, soudržnost a chápavé přátelství, to vše ve všeobjímající náruči matičky Prahy. Tak se dá shrnout obsah povídek, jejichž výhoda tkví v tom, že jsou provázané a postavy si občas „odskočí“ do jiného příběhu, aby se dál vyvíjely.
Avšak hlavním problémem knihy je, laicky řečeno, její „ohranost“. Hned první povídka připomíná nedávno zfilmovaný román Michala Viewegha Účastníci zájezdu, celkově se pak povídky trochu příživnicky vezou na úspěchu Deníku Bridget Jonesové Helen Fieldingové, která si získala srdce „staropanenských“ čtenářek z celého světa.
Nebylo by ale fér knihu úplně odsoudit. Je totiž jasné, že pokud je o zboží tohoto typu zájem, musí být otázka nekonečného koloběhu hledání, nacházení a ztrácení správného partnera do života stále velice aktuální a palčivá. A existuje-li poptávka, musí existovat i nabídka – takový je zákon trhu. A o úspěch na trhu jde dnes především. I Dömény ve své knize reflektuje současný boom „harlekýnek naruby“, jak by se daly nazvat příběhy, v nichž se hrdinové opačného pohlaví přes veškerá nedorozumění a trapasy odcizují, aby se nakonec našli, a jejichž příběhy nejsou psané s vášnivým žárem lásky a mládí, ale spíše s ledovým klidem a nadhledem stárnoucích a dobře situovaných cyniků. Dömény však zůstává vesměs realistická a n
esnaží se stvořit pohádku s dobrým koncem. Přes všechnu neupřímnost a ješitnost k sobě partneři cestu zkrátka nenajdou.
Nakonec se však autorka neubránila jisté melodramatičnosti a posledním odstavcem knihy se odchýlila od chladného (a celkem příjemného) bridgetjonesovského cynismu, na němž své dílo staví. Když ta nejsarkastičtější hrdinka začne melancholicky zpytovat svůj prázdný život a spřádá svá přání s naivní důvěrou v lepší budoucnost, může čtenář získat dojem, že byl ošizen. Místo pointy mu je vmasírováván impuls k zamyšlení, snad i nad vlastním životem. A to působí na škodu. Přes všechny výhrady je ale kniha opravdu čtivá a zcela odpovídá výrazu „spotřební zboží“. Přičemž to nemá být výtka. Sedm zoufalých (úletů) je totiž úplně ideální prázdninové čtení, které se na pláži u moře bude číst jedna radost a rozhodně vás z něj nebude bolet hlava.
Ukázka:
Než jsem se vzpamatoval, ležel jsem v posteli a Daniela mě zastýlala peřinami. „Hlavně se moc nehýbej,“ instruovala mě a syna, který z toho měl nesmírnou legraci, se snažila přesvědčit, aby otci nic neříkal. Marně! Když vpadl dovnitř, netrvalo ani pět minut a malý začal křičet: „Tati! Tati! Strejda Chris je v mámině posteli!“ Ten chlap mě ani nemusel zmlátit, abych se cítil jako zkopaný pes ve chvíli, kdy ze mě pomalu sundával peřiny. Pak se k Danielině obrovskému údivu a za mohutné podpory syna rozřehtal na celé kolo jako blázen.
Eva Dömény, Sedm zoufalých (úletů), Albatros, Praha, 2007, str. 81.
Napsat komentář