Není vůbec běžné, aby se první vydaný román mladé autorky ocitnul v nominacích na Magnesii Literu. Petře Soukupové se to s jejím debutem K moři povedlo. Zaslouží si tato kniha skutečně tak velikou pozornost?
Román je rozdělený na tři části. V první se představují všechny postavy, druhá popisuje hlavní dějový moment příběhu a v průběhu třetí se dočteme o tom, jak všechny postavy dožily své fiktivní životy. Děj je rozhodně nejméně důležitým prvkem románu. Na začátku si Petr vezme Magdu a mají spolu dvě dcery. Po narůstajících potížích se rozvedou. Magda zůstává s dcerami sama. Petr se podruhé ožení se svou milenkou Klárou a zplodí s ní další dvě dcery. Vyvrcholením celého příběhu je dovolená, kterou tráví Petr se všemi čtyřmi dětmi v Chorvatsku. Příběh tedy není tím, co by dílo činilo obzvláště originálním.
Zjevným autorčiným záměrem bylo učinit jazyk výrazný prostřednictvím nevýraznosti. Téměř by se až zdálo, že jde o snahu napsat román jazykem, jaký se využívá při úplném začátku výuky cizích jazyků – věta musí mít omezenou slovní zásobu a co nejprimitivnější gramatickou stavbu.
Po bližším zkoumání ale vyjde najevo, že vyprávěcí jazyk obsahuje i několik fíglů, které mají tuto strohost okořenit. Na místech, kde by se vyskytlo přehnané množství stejných sloves, je někdy jedno z nich z věty zkrátka vypuštěno, čímž se dosahuje jistého pocitu nedořečenosti. Ta ovšem nekoresponduje s kontextem díla. Ve vyprávění se s ní jinak vůbec nesetkáme, a proto působí spíše jako vedlejší nevědomě vzniklý jev.
K moři je také výrazné poměrně rozsáhlým nahlížením do nitra postav. Ty mají zprvu přidělenu jednu hlavní vlastnost. Jitka je nespolečenská, Jolanka si uvědomuje svou extrémní krásu a tak podobně. Na základě těchto poměrně jednoduchých psychologických premis se poté pozoruje, jaké může daná mentalita způsobovat v nastalých životních situacích reakce. Nedostatkem je trochu předvídatelné konečné vyznění – velmi krásná a namyšlená dívka se nakonec ufetuje k smrti, zatímco ta zpočátku tlustá a nesebevědomá je v životě mnohem spokojenější. Navíc se potřeba vstupovat „dovnitř“ postav dostává do konfliktu se zvoleným jazykem. Strohost krátkých vět se v těchto pasážích ztrácí a objevují se naopak extrémně dlouhé věty, ve kterých se někdy zničehonic objeví prvek hovorovosti, který jinak v díle nenajdeme ani v přímých řečech.
Samozřejmě není spravedlivé mluvit pouze o záporech. Dílo má i několik výrazných předností. Ať už má jazyková stránka jakékoliv dílčí nedostatky, v průběhu díla se autorce v této rovině skutečně podařilo udržet konzistentnost a nevybočovat výrazně mimo stanovené hranice. Navíc je román velmi čtivý. Dějově ani jinak se nezadrhává a přirozeně plyne od začátku až do konce. Mimořádně zdařilou se jeví grafická podoba knihy s ilustracemi Milana Soukupa. Bylo by krásné, kdyby alespoň polovina vydaných knih měla podobně vkusné zpracování.
Jestli Petra Soukupová doplní svou mimořádnou schopnost zručně vyprávět zajímavým příběhem a vyhne se křečovitým experimentům s jazykem a časem, dočkáme se od ní v budoucnosti mnoha kvalitních knih. K moři je nadprůměr mezi prvotinami, není to ale bohužel dílo komplexně zvládnuté.
Ukázka:
Ani pak to není lepší. Jituška je nemocná do dvou let a Magda už toho má dost. Magda nechce nic, než aby už to bylo lepší.
V té době nemá Magda na nic jiného čas, Petr má samozřejmě milenku, Bára chodí z kroužku do kroužku, na miminko moc nereaguje, ostatně musí se na něj opatrně, to Báru nebaví. Chvilku špatně nese, že není střed světa. Někdy Jitce ubližuje, a nikdo na to nepřijde. (Ale ona to odčiní.) Někdy ji Magda přistihne a dá jí facku.
Petra Soukupová, K moři, Host, Brno, 2007.
Napsat komentář