Richard H. Thaler, Cass R. Sunstein – Nudge (šťouch)

Podtitul knihy nesoucí název
s anglickým slovíčkem „nudge“ (šťouch), zní slibně: „Jak
postrčit lidi k lepšímu rozhodování o zdraví, majetku a
štěstí“. Knihu také poctilo ocenění redakce časopisu The
Economist, jak informuje nezbytná červená záložka ohlašující jeden ze
světových bestsellerů loňského roku. Autoři jsou přední američtí
ekonomové a jejich návrhy na drobná zefektivnění ekonomického systému
jsou bezesporu skvělé. Jenže ke komu vlastně jejich slova míří?

Pro klasika české literatury Adolfa Heyduka znamenalo štěstí
přelétavou „mušku jenom zlatou“. Pro Richarda H. Thalera a Casse
R. Sunsteina, americké ekonomy zastávající přední místa ve vládních
institucích (Sunstein byl Obamou jmenován šéfem Úřadu pro informace a
regulatorní záležitosti), je patrně štěstí synonymem efektivního
ekonomického systému. O tom, jak dosáhnout štěstí, se v jejich knize
vskutku nepíše a hledači receptů na ten správný odvar „happy-life“
musí hledat jinde, není-li to vůbec marnost nad marnost. Autoři
„Šťouchu“ nasazují hned od začátku profesionální úsměv
ekonomických „progresivců“, po kovbojsku vytahují rukávy svých bílých
košil, odhazují kravaty i akademickou strojenost a za pomoci vlastního
slovníku čtenáře vtahují do světa ekonomických zlepšováků, tedy
„šťouchů“, protože nás, trochu natvrdlých, ale jinak nevinných
„Homerů Simpsonů“, kteří se ve složitých podmínkách účtů a cen
pohybují jak sloni v porcelánu, je stále většina. Jenže jsou tu také
oni – suverénní „ekoni“, kteří nejenže se ve světě ekonomiky
vyznají, ale právě oni jí určují směr.

Filozofie knihy je založená na
ekonomickém směru, který autoři představují jako „libertariánský
paternalizmus“ – tj. zachování svobodného výběru ovlivněného
určitými pravidly, která zlepšují kvalitu života. Právě paternalizmus je
prostředkem k tomu, jak pošťouchnout lidi tím správným směrem, protože
ti mají ze své vlastní přirozenosti tendenci setrvávat v současné
situaci, aby minimalizovali domnělé ztráty – ale proč se vyhýbat
změnám, které mohou přinést zisk, ptají se autoři? Princip jejich
výkladu je jednoduchý – své teze staví na názorném (často zábavném)
příkladu, několika čísly ze statistik a průzkumů, aby následně
definovali návrh zlepšení – což přehlednosti knihy prospívá. Úvod
(čtenářsky nejvděčnější část knihy) se zaměřuje na architekturu
výběru a osvětlení základních poznatků behaviorální ekonomie (podle
čeho se rozhodujeme). Například nabízí srovnání se způsobem vystavení
nabídky jídel ve školní jídelně – je správné, když umístíme
zdravá jídla tak, aby si je děti vybraly spíše než ta méně zdravá? To
je podstata libertariánského paternalizmu.

Další kapitoly už se pak věnují konkrétním návrhům zasahujícím jak
domácí finance, tak okrajově i zdravotnictví, životní prostředí nebo
třeba instituci manželství. Bylo by zbytečné se pozastavovat nad tím, co
autoři v knize navrhují (a je toho poměrně dost) – ostatně, kdo by
nesouhlasil se zpřehledněním hypoték, formulářů, investičních
portfolií nebo penzijního pojišťovacího systému nebo se zavedením
předpokládaného souhlasu k dárcovství orgánů (nyní musí mít lékaři
pro odebrání orgánů souhlas zemřelého, jako pochopitelnější se jeví
zavést předpokládaný souhlas, kdy se lidé, logicky ještě za svého
života, můžou rozhodnout, že darovat orgány nechtějí, a vyslovit
nesouhlas) – takové věci by přece měly být samozřejmostí. Ovšem, jak
upozorňují autoři, stále samozřejmostí nejsou, a proto je dobré, že je
v této knize připomínají. Podstatné je zamyslet se nad tím, jestli vůbec
stojí za to zlepšovat stávající ekonomické struktury, na něž se vážou
lidské stereotypy, které se společností smýkají už desítky let od krizí
k válkám. I Thaler se Sunsteinem jsou v podstatě „ekoni“ a podstatná
je pro ně maximalizace zisku (byť s ušlechtilými humánními záměry).
Jenže není právě maximalizace zisku mýtus? Není něco špatně v celém
systému?

Některé návrhy mají navíc někdy až nabubřele spasitelský étos, jak
o tom svědčí hlavně kapitola „Jak zachránit planetu“. Název
vzbuzující mesianistická očekávání přináší v podstatě několik
krátkých informací k systému povolenek a ekologických daní, které
ještě v Americe na rozdíl od EU zatím nezavedli, ale které rozhodně
planetu samy o sobě nikdy nezachrání. Na druhou stranu je nutné ocenit
poukaz na ryze praktický ekologický problém, totiž to, že spousta lidí si
neuvědomuje, kolik spotřebovává energie, protože energie je neviditelná, a
tak lidé nevědí, kdy ji používají hodně. Thaler se Sunsteinem nabízejí
několik alternativ, jak svou denní spotřebu energie zviditelnit (co všechno
nedokážou pouhé emotikony).

Řada problémů v knize by se dala shrnout do jediné
věty – např. současné úvěry jsou příliš složité, je třeba je
zjednodušit, a usnadnit tak lidem výběr. Jenže nemá moc smysl takové věty
číst, když je jasné, že kdyby to bylo tak jednoduché, nikdy žádná
hypoteční krize nenastane. Proč tedy někdo něco tak jednoduchého ještě
neudělal? A to je právě věc, která překračuje rámec knihy a na kterou
už zřejmě ani diplomy amerických ekonomů nestačí, tady se dotýkáme
samotné podstaty dnešního finančního světa ovládaného velkými
finančními hráči, bankami s jejich přesuny virtuálních miliard z konta
na konto. Thaler se Sunsteinem nejsou žádní převratní reformátoři,
vizionáři ani ekonomičtí disidenti, jako byl Gándhí, John Ruskin nebo E.
F. Schumacher. Jejich bezesporu ušlechtilou ambicí je drobnými krůčky
zlepšit orientaci lidí ve stávajícím systému, jenže, co když je tento
systém neefektivní od samotných základů? Navíc, jejich humanizace
západního kapitalizmu v době, kdy na světových trzích hraje hlavní roli
asijská obchodnická (ne)kultura, připomíná nevinné hrátky na pískovišti
obklopeného pouští.

Rady a „šťouchy“ v této knize lze uplatnit jen v případě, že
najdou zastání u těch, kteří mají v rukou moc a politické nástroje
(taková revoluce, aby toto změnila, se v nejbližší době nechystá). Proto
je otázkou, ke komu vlastně kniha mluví. Patrně má upozornit nás,
„Homery“, že bychom měli být opatrnější a svědomitější při
sjednávání smluv a svým financím se více věnovat. To je jistě bohulibé.
Jenže kniha by měla promluvit především k architektům
výběru-postrkovatelům, kteří mají na jedné straně obrovskou moc, ale na
druhé straně také odpovědnost – hranice mezi manipulací a paternalizmem
je tenká a záleží na morálním kreditu toho kterého ekonoma či politika
(autoři si jsou těchto rizik vědomi). Jak je zřejmé, v našich
podmínkách se zásady z této knihy zatím v nejbližší době nemohou
uplatnit.

Je otázka míry očekávání, se kterou k této napovrch ambiciózní
knize přistoupíte. Jste-li v roli postrkovatelů, pak vám možná bude
inspirací, máte-li jako většina pozici postrkovaných, můžete se o sobě
něco nového dozvědět, a to vše navzdory místy nejistému překladu, který
se občas přidržuje struktury anglických vět. Nudge obsahuje zajímavý
výklad dílčích poznatků behaviorální ekonomie, ale jinak v podstatě
příliš převratných myšlenek nepřináší, alespoň ne tak převratných,
jak by patrně bylo třeba. Nejdřív se musíme spokojit s malými, ale přece
jen nějakými krůčky.

Ukázka:

Z důvodů, o nichž jsme mluvili, si mnoho lidí vybere možnost,
která vyžaduje co nejméně úsilí neboli cestu nejmenšího odporu.
Vzpomeňte si na diskuzi o setrvačnosti, lpění na statusu quo a heuristiku
„ale jo, klidně“. všechny tyto síly naznačují, že když je u daného
výběru přednastavena výchozí možnost – možnost, která bude platit,
když vybírající neudělá nic – pak můžeme očekávat, že mnoho lidí
u téhle možnosti skončí, ať už je to pro ně dobře, nebo ne. A jak jsme
také zdůraznili, tyto behaviorální sklony k nečinnosti se ještě
posílí, bude-li výchozí možnost obsahovat skrytý nebo otevřený náznak,
že představuje normální nebo dokonce doporučený průběh věcí.

Richard H. Thaler, Cass R. Sunstein, Nudge
(šťouch), Kniha Zlín, Zlín, 2010,
překlad Eva Dejmková.