„Paměť nemáme. Paměť jsme. Negativní zkušenosti z raného
dětství se neztratí. Ztvrdnou. Zůstanou jako otisky v betonu, často po
celý život.“ Výchozí situace – jako z průměrné detektivky.
Tělo bohatého, úspěšného Muže je nalezeno na půdě jeho domu.
Diagnóza – smrt oběšením. Mladému Policistovi se ale něco nezdá. Má
podezření na vraždu. Potkává mladou Vdovu, která ho přitahuje, byť to
odporuje jeho profesionálnímu přístupu. Je přece jedna z podezřelých.
Ale ukazuje se, že Mužova minulost není úplně
křišťálově čistá…
Možná obtěžoval několik svých asistentek. Ve hře je i Mužova
učitelka tvůrčího psaní a její dvě přítelkyně. Příběh se rozbíhá
do několika linií, které spolu samozřejmě souvisí, přestává být
průměrnou detektivkou a stává se…, nu, stává se příspěvkem
k dějinám radosti. Jenže jak už je u Denemarkové zvykem, nečeká nás
lehké čtení. A radostné už vůbec ne.
Tři roky od vydání posledního románu Kobold přichází
s knihou s radostně znějícím názvem a krásným přebalem. Světle modré
pozadí, vlaštovky. Příběh, který začíná jako průměrná detektivka, se
však pomalu stává mnohem spletitějším a zamotanějším příběhem.
Příběh se totiž od možné sebevraždy (či vraždy) dostává až
k rozkrytí mnohem složitější problematiky – vražda muže, který
znásilňoval ženy. A pak jsou zde ženy, které vzaly spravedlnost do
vlastních rukou. Nespokojily se s tím, že násilníci jsou občas
nepotrestáni. Nespokojily se s tím, že násilí na ženách je v kontextu
násilí celkového bagatelizováno. Nikdy nejde jen o znásilnění. Jde
o oběti, o mrzačení těl i duší.
Denemarková v této knize
otevírá velmi ožehavé téma. Téma znásilnění by mohlo svádět k jisté
bulvarizaci a senzacechtivosti, k prvoplánovosti, explicitnímu zobrazení
erotiky a násilí. Autorka touto cestou nejde. Slova a věty volí opatrně,
ale jde přímo. Text je spíš křehký než drsný, je velmi emoční…
Přesto je jaksi urputný a přímočarý. Denemarková jde za svým cílem. Bez
zakolísání. Co má být sděleno, to nám sděluje. Ne víc, ani míň.
Znásilnění nevnímá jen jako podrobení těla, ale i zmrzačení duše.
A oběť si své zmrzačení nese vždy v sobě, zůstává v paměti našeho
těla a rány nemizí. „Čas rány nehojí. Čas rány jen
konzervuje“ (Denemarková: 2014).
Celý text je prokládán myšlenkami, filozofujícími glosami,
lyrizujícími pasážemi a vsuvkami, převážně o vlaštovkách, které se
jako červená nit táhnou celým textem. Zde symbolizují křehkost,
odhodlání, integritu, naději a zároveň jsou jaksi paralelně stavěny vedle
znásilněných žen. Vlaštovky létají nad námi a vidí vše, byť
z jiných úhlů. Je jim cizí násilí, jsou jim cizí předsudky. Jak říká
Denemarková: „Potřebovala jsem stylizovanou bytost, která letí světem
a po staletí se nebojí navracet s nadějí, že všechno je jinak. Vlaštovky
letí a netuší, že pod nimi existují státní hranice, národnosti,
náboženství, pohlaví, a proto nechápou, co tam ti lidé dole
provádějí“ (Echo24.cz). Z konkrétního příběhu tak vlastně
vyrůstá (stejně jako tomu bylo u předchozích románů této autorky)
další podobenství našeho věku – věku viníků a obětí, věku
nesmyslného násilí.
Denemarková se netají tím, že vyžaduje aktivního čtenáře, pro
kterého není text pouhou relaxací, ale hlavně výzvou, interpretační
výzvou, abychom byli přesní. Zde tomu není jinak. Byť se zdá, že je kniha
„jednodušší“ a čtivější než její poslední román Kobold,
i zde musíte k textu přistupovat s ochotou naslouchat a pomalu a pozorně
rozkrývat nové vrstvy a přizpůsobit se jejímu stylu. Čtení nám nedělá
jednodušší (např. v některých částech nepoužívá uvozovky v přímé
řeči, čímž znesnadňuje orientaci v textu), o to větší zážitek je
nám ale servírován. Pokud bych měla použít metaforu, autorka nám při
psaní tohoto románu vyšla trochu naproti – velkou část cesty ale stále
musíme ujít i my sami. Román je poutavý, silný a přímočarý, stejně
jako emotivní a „depresivní“. I tento román posiluje pozici Radky
Denemarkové na českém literárním poli a utvrzuje v tom, že je jednou
z nejlepších současných prozaiček.
Ukázka
Erika jede po eskalátorech obchodního centra do horního patra. Medová
si u pultu velkojídelny velkopansky povídá se dvěma puberťáky. Erika
vidí, jak Medová lapá holky. Jak se na ni lepí. Jak se pištivě smějí. Je
to vyznamenání být po boku téhle ostré holky. V obchodním centru jim
koupí, na co si prstíkem ukážou. Zve je na časnou večeři a do baru.
Hrají si na dospělé. Připaluje jim dlouhé cigarety a jointy. Odezírají
vláčné pohyby kočky. Některé v pozdním odpoledni mizí v domě nad
obchůdky s balkánským čevapčiči a pákistánským a řeckým gyrosem
naproti uxursko-hiomské restaurace. Ty dívky z domu nevycházejí před
půlnocí. Erika do půlnoci počká, vědomí lotosové země a dechu
leknínů.
Radka Denemarková. Příspěvek k dějinám
radosti. Brno: Host, 2014. 334 s.
Napsat komentář