Mrtvý holky
je cyklus deseti povídek, z nichž některé Miloš Urban časopisecky vydal
u nás i za humny a některé si psal jen tak do šuplíku. Vznikla z toho
dvousetšestistránková kniha s názvem Mrtvý holky a s podtitulem
10 divných povídek. Obsahem jsou někdy zasněně melancholické, jindy
přímo hororové příběhy, v jejichž centru stojí žena. Je to bohužel
mimořádně špatná kniha.
Odstrašujícím příkladem je hned první povídka s návem
Běloruska – povídka o lásce. Hrdinou příběhu je do sebe zahleděný
pseudointelektuální snob, obtloustlý olysalý páprda, který ve svatostánku
všech homelessů na Hlaváku koupí od jakéhosi kuplíře za dva tisíce korun
běloruské děvče. Človíček, který je povoláním starožitník, pojmenuje
šlápotu miloučkým jménem Kolja. Když si dívku přivede do svého krámku,
jak jinak v samém srdci Prahy, zjistí, že výloha lákající zákazníky je
poněkud fádní. Posadí tedy do výlohy Kolju a zavěsí na ni několik
šperků. Během chvíle dívka zaujme bohatou Američanku, která šperky za
horentní sumu okamžitě koupí. Starožitník je spokojen. Protože je tělem
i duší milovníkem umění a krásna, rozhodne se pro několik přátel
složených z příslušníků elity Prahy, jako jsou úředník magistrátu,
novinářka a hrstka kunsthistoriků, uspořádat vernisáž. Hlavní hvězdou
je Kolja, do které starožitník zapichuje různé brože a náušnice. Když
má nebohá dívka, které je, kdo ví proč, celé počínání po chuti,
kromě jiných částí propíchané bradavky i pohlavní orgány, všechny
účastníky tohoto „bodyartu“ radostně pomočí. Vernisáž ukončuje
zázračně se zjevivší Američanka, která vběhne do krámku a rozetne
milému starožitníkovi hlavu. Ten zákrok přežije, ale je slepý. Kolja
zmizela, ale starožitník jí přeje štěstí, nikdy na ni nezapomene a
nepřestane ji milovat…
Podobnými zcela nesmyslně vyfabulovanými, patosem prošpikovanými
příběhy se Mrtvý holky jen hemží. Většina povídek se dá převyprávět
dvěma nebo třemi větami, chování postav vzbuzuje rozpaky. Pointy jsou
samoúčelně – až nechutně – šokující, nelogické a zcela vycucané
z prstu. Pokud se příběh vyloženě nehroutí sám do sebe (Běloruska,
Faun, Občina, Štedrá noc hraběnky z Erbannu), pak je úmorně nudný
(Vlasy, Záznam rozhovoru se ženou středního věku, Smrtečka). Co vadí
mnohem víc než krkolomnost, s jakou je kniha napsána, je nekorektní hra,
kterou autor se čtenářem hraje. Snad aby zakamufloval prořídlost zápletky
a stylistickou nezajímavost, snaží se Urban ohromit čtenáře celou škálou
působivých motivů. Urbanovy postavy se výborně orientují v umění,
zbožňují literaturu, jsou velmi přemýšlivé. Když hloubají, jdou se
projít po Kampě či Střeleckém ostrově, nebo usednou pod kopii Mařákova
obrazu do šarlatově polstrovaného vyřezávaného křesla. To všechno jsou
bohužel pouze líbivé kulisy, které o postavách nic nevypovídají.
Myšlenky, které padají z jejich úst, vyznívají neskutečně směšně,
čpí patosem (viz ukázka). V knize se často deklamuje, jako bychom právě
byli svědky nějakého dramatu. Ale jakého? Co se nám to Miloš Urban
snaží říct?
Urban je mistr
pózy, kterou se však průměrně vzdělaný člověk nemůže nechat obloudit.
Daleko zajímavější je výpovědní hodnota, o které autor sám možná ani
neví. Pozoruhodná je práce s ženskými postavami a jejich funkce
v jednotlivých příbězích… Nelze jim závidět. Žena je totiž pod
neustálým tlakem a ten je dvojího druhu. První je tlak okolností, ten
druhý pochází od muže. Muži, kteří povídkami procházejí, jsou vesměs
pořád stejní. Jsou značně emocionálně nevyrovnaní, naproti tomu trpí
vědomím vlastní důležitosti a nadřazenosti. Cítí se být nadřazeni
nejenom celému světu, který jim nerozumí, ale hlavně postavě ženy, která
je před nimi přeneseně i ve skutečnosti v neustálém předklonu. Je
zkrátka ve stejné pozici, ve které ji můžeme vidět na reklamních
plakátech v metru, vábících čtenáře ke koupi Urbanovy knihy. Kdo by si
myslel, že Miloš Urban napsal knihu, která prostým předestřením takových
situací podobný vztah kritizuje, mýlil by se. Je to totiž kouzlo
nechtěného. Nejenom proto je kniha značně nevydařená.
Na tom všem by nezáleželo, kdyby se Miloš Urban netěšil renomé
dobrého spisovatele a kniha nestála – v konfrontaci s obsahem
trestuhodných – 248,– Kč. K dobru Mrtvým holkám lze přičíst jen to,
že jsou z recyklovaného papíru, takže hezky voní, a vyšly ve dvou
barvách. V černé pro chlapečky a v růžové pro holčičky.
Občina
Zapátral jsem v paměti po časech, kdy jsem byl
v jejich věku. Nebylo to tak těžké. Jako kluk jsem si pořád četl, pár
kamarádů jsem měl, ale ti zdaleka nevyvážili přitažlivost dobrodružných
příběhů, po nichž jsem pásl v knihách. Děvčata jsem nevnímal, jako by
tenkrát, před nějakými třiceti lety, kolem mě žádná nebyla, a přitom
vím, že od páté do třicáté nás bylo čtyřiatřicet žáků a kluci
s holkami se o plný počet dělili půl na půl. Nevzpomínám si, co jsem si
o jedenáctiletých spolužačkách myslel, tu jejich obyčejnou školní
blízkost jsem asi prospal a probudil se pozdě, až ve chvíli, kdy byly
dospělejší než já.
Tak na to mají ty dvě opice na občině ještě čas,
pomyslel jsem si a vyplivl štiplavou tabákovou močku, co se mi nedopatřením
dostala na jazyk. Ale kolik času jim vlastně zbývá? A co to tam proboha
provádějí? Možná ten proces zrání chtějí kouzlem urychlit? Neohrabané
údy, ňadra jako uzlíky, zadek, co jen náznakem vydouvá přímku dětského
trupu. Jejich těla je nudí, ale nezbývá než čekat. A potom, jednoho dne,
vyrazí na bradě rudé znamínko vzdoru a všechno bude jinak.
Napsat komentář