Peter Stamm – Krajina náhodného žití

Příběh nevyslovených
emocí, příběh chladný, ale i smiřující, příběh ženy hledající
pravého muže, příběh o cestě z norského přístavního města do
Paříže, příběh o cestě za smyslem života, příběh vyvážený na
miskách vah, příběh pomalu plynoucí, ale přesto napjatý jak tětiva.
Peter Stamm a jeho dějový i jazykový minimalismus se po strhující novele
Agnes představuje čtenářům v další zajímavé knize.

Ztrácení – to je hlavní leitmotiv obou do češtiny dosud vydaných
prací Petera Stamma. Zatímco se Agnes ze stejnojmenné novely (vydal
Dauphin, 2008) rozplynula v textu vlastního životního příběhu, Katherine,
hrdinka Krajiny náhodného žití, teprve vlastní životní příběh
hledá. Ztrácí se sama sobě v příbězích těch nesprávných mužů,
zatímco nejbližší lidé se z jejího života vytrácejí (umírá jí otec,
v pustině za záhadných okolností zmizí její kolega Alexandr, dánský
inženýr Christian odjíždí na další zakázku v Evropě). Katherine nemá
komu vyprávět vlastní minulost, protože jí nemá kdo naslouchat, a navíc:
„Nic neviděla a ani o ničem nebyla schopna vyprávět.“

Pracuje jako celnice v ospalém norském
rybářském městečku, je matkou osmiletého Randyho, jednou rozvedená, nyní
provdaná za Thomase, někdejšího světoběžníka a dnes postaršího muže
očekávajícího jistoty domácího krbu, řád, kterému se Katherine odmítá
podvolit a jediným východiskem je tak pro ni únik. Ale kam lze utéct na
světě, kde je moře obklopující pevninu stejné jako na severu, kde
„všichni lidé, všechny předměty, domy, sníh i skály se převalují
navzájem jako stíny a mění se v jednu velkou, beztvarou
temnotu“?

Základním Stammovým tématem je i v Krajině náhodného žití
vztah příběhu a života, zde přece jenom vystavěný o něco klasičtěji
než v debutu Agnes. Katherine hledá jistotu u Thomase, chce se
stát součástí jeho „příběhu“, ale když zjistí, že jeho příběh
je plný lží a falše, přichází o veškeré jistoty, které ji dosud
poutaly k rodnému městu. Plná romantických očekávání se rozhodne vydat
na cestu do Paříže, opouští svůj starý příběh a je přesvědčena, že
ten její „skutečný příběh“ na ni čeká v městě nad Seinou,
u samotáře Christiana, dánského inženýra, se kterým se kdysi seznámila
v Norsku. Katherine se tedy vydá na cestu vstříc náhodným setkáním,
malým lžím, drobným křivdám a začne tak nevědomky psát příběh svého
vlastního života. Její putování do Paříže je ponořením se do zcela
nahodilého bytí, nespoutaného žádnými omezeními, a i když se nakonec
nevydaří tak, jak si původně vysnila, přivede ji alespoň k bolestnému
poznání: „Musím zůstat sama sebou. A to jednou provždy.“

Stammovy melancholické, éterické hrdinky v sobě skrývají zvláštní
tajemství, hledání lásky pro ně není cílem, ale permanentním snažením
zachytit stále unikající průsečík dvou příběhů. Krajina
náhodného žití není iniciační odyssea, která přesně „podle
plánu“ otřese hrdinčinými jistotami, naopak, to nejdůležitější se
odehraje po návratu Katherine domů. Je to spíše pomalé ohledávání
terénu, „krajin náhodného žití“. Stamm je autorem silných příběhů,
které oprošťuje od okázalých gest a silných slov, s příběhem pracuje
podobně jako Le Clézio nebo Peter Handke, kteří také svoje neuchopitelné a
hluboké světy budují s minimálním využitím „literárních“ efektů.
I když se s pojmem „minimalismus“ operuje převážně v hudbě, není
lepšího příměru k Stammově tvorbě – navíc společnou mají jednu
důležitou věc, stejně jako hudba Phila Glasse, ani díla Petera Stamma
nejsou „potravou“ pro masy příznivců.

V Stammově příběhu se však očekávatelná katarze, dramatický zlom,
v němž by se Katherine jako zázrakem navrátilo ztracené sebe-vědomí,
nekoná. Katarze ne a ne přijít. Onen zlom jako by se odvíjel od samého
začátku vyprávění, od prvního slova. Celý příběh se tak stává
nepostřehnutelnou metamorfózou Katherinina osudu. Výrok vypravěče v novele
Agnes, že život „nemá žádné závěrečné pointy, prostě
pokračuje“, můžeme brát jako určující prvek Stammovy osobité
poetiky, katarze není vlastností našich obyčejných životů a největší
marností je na ni čekat.

V Krajině náhodného
žití se neděje nic dramaticky, životy zvolna plynou, vyprávění se
rozlévá jako říční proud. V první polovině knihy se příběh trochu
zmítá v těkání napříč minulostí, současností a rozvleklými
reflexemi ve vědomí Katherine, ale příběh brzy nabere svůj směr.
Jednoduché věty se střídají se strohou popisností a matně načrtnutých
impresí krajin, střídajících se ročních období. Vše jako by sloužilo k
„vydestilování“ toho nejpodstatnějšího – holé skutečnosti našeho
osamoceného bytí. Autor se přitom pohybuje na tenké hraně mezi
monotónností a jazykovou plochostí, pomalé tempo příběhu může
leckterého čtenáře odradit. Navíc lakonicky shrnutý závěr působí více
než provokativně. Jenže odpověď na otázku, jestli je to svébytné
autorské gesto – krutý návrat čtenáře do jeho vlastního „životního
příběhu“, nebo vada románu jako takového, se hledá jen stěží.
Stammův důraz na „odstylizování“ vyprávění napovídá spíše první
variantě. Stammova životní filozofie vymykající se obvyklé dichotomii
melancholie/optimismus sice není v jeho (v pořadí třetí) próze
podepřena tak silným a dramatickým příběhem jako v Agnes, ale o to víc
vynikne její civilnost – každý z nás máme svůj vlastní příběh, jde
jen o to nebát se ho najít, ať se nachází kdekoliv.

Ukázka:

Dostávala strach, připadala si jako smyslů zbavená. Cítila se velice
stará, vlastní život jí připadal jako zaplněný záhadnými setkáními,
na která si sama jen matně vzpomínala. Byly to jakési náznaky snění, snad
takových snů o něčem, co kdysi zažívala, a které se teď znovu vracely,
znovu se vynořovaly z paměti. Příběhy čekající na svůj konec. Jako
kdyby bylo třeba něco teď hned udělat, ale nevěděla, co to má být. Jako
by od ní někdo něco požadoval, lidé na ni naléhali. Cítila, že je jen
stínem, který ji míjí, a ona není schopna ho zachytit. Jako by tu někde
docela blízko byl nějaký svět, který na ni čeká, neskutečně velký,
temný svět, jenž se řídí svými vlastními zákonitostmi. Všechno ji
stále obklopovalo. Postavy se pohybovaly a ona sama byla též v pohybu. Jako
v té hře, kterou hrávala, když byla malá. To se děti navzájem postavily
zády k sobě a pak vyběhly a jakmile se k sobě obrátily, zůstaly stát.
Když přišla řada na Katherine, tak se nechtěla obrátit, protože měla
strach, že přes ni pak ostatní upadnou.

Peter Stamm, Krajina náhodného žití, Dauphin, Praha – Podlesí, 2009, překlad
Hugo Kysilka a Marie Išková.

Související: Peter
Stamm – Agnes