Peter Høeg – Tichá dívka

Jak před mnoha lety říkali
pánové Werich a Horníček, klaun – no to je řemeslo, dá to práci, je to
makačka, klaun má své společenské poslání. Peter Høeg ve svém zatím
posledním románu vytvořil velice zvláštního klauna. Kašpar Krone slyší,
jak lidé a věci kolem něj doopravdy zní. Pozná, jaký člověk je, slyší
náladu, charakter, únavu, stesk, lásku… Mnozí z nás by asi za takový
sluch dali kdoví co. Ale Kašpar celý život hledá ticho. Opravdové ticho.
„Ticho za modlitbou. Ticho, když jsi blízko božství.“ Jenže
cesta k němu je plná hrbolů, výmolů a překážek.

Peter Høeg si dává se svými knihami načas. Od roku 1988, kdy vyšel jeho
debut Představy o dvacátém století je Tichá dívka
teprve šestou knihou, kterou čtenářům nabídl. V mnoha ohledech je velmi
podobná nejproslulejšímu Høegovu románu Cit slečny Smilly pro
sníh. Hlavní postava je neobyčejný člověk. Žije sám, rozumí si
spíš s dětmi a přírodou, o matku přišel, vztah s otcem má
komplikovaný. I příběh je podobný tomu Smillynu. Život, na jaký je
Kašpar zvyklý, se mění a začíná až detektivní pátrání. Smilla už
svému malému kamarádovi pomoci nemohla, jejím cílem bylo vysvětlení toho,
co se stalo. Kašpar obětuje svou kariéru, tedy v podstatě vše, co má, aby
mohl pomoci najít tichou dívku Kláru Marii.

Kašpar rozhodně není jediná podivná
osoba. Díky Høegově schopnosti skvěle vykreslit každou postavu
v příběhu ožívá hydroložka, která „vystoupila z moře“, děti,
které umějí zastavit čas, Modrá paní – osvícená šéfka kláštera,
„kouzelník“ Daffy, žena s největší pamětí na světě. Jejich
příběhy se před námi odkrývají postupně, překvapivě, částečně
díky Kašparově sluchu a mnohdy i v jeho vzpomínkách.

Høeg se se svými čtenáři nemazlí. Tichá dívka je psána
stejným složitým stylem, jaký jsme měli možnost poznat v jeho
předchozích dílech – mění se časové roviny, klíčové informace jsou
často zamlčovány, ne vždy ovšem i před hlavním hrdinou. Vyprávění ve
třetí osobě sice sleduje příběh z pohledu Kašpara, poskytuje nám
přístup k jeho myšlenkám a citům, a tak nám ho přibližuje, ale
zároveň nám pořád něco tají. V knize vlastně probíhají dvě
hledání – Kašpar pátrá spolu s čtenáři po ztracené dívce a
důvodech jejího únosu a čtenáři navíc objevují Kašparovu minulost,
začátek celého příběhu, souvislosti.

Během více než čtyř set stran autor zvládá udržovat napětí, které
chvílemi vyvažuje Kašparovými ironickými hláškami a moudry typu:
„Eckhart někde psal…“. Kniha nenudí, Kašpar je koneckonců
klaun a bavit publikum má v popisu práce, své zvláštní vnímání reality
a smysl pro hudbu kombinuje s klukovskými žerty a mluvou „jak mi zobák
narost“. Občas se mu podaří utrousit opravdovou perlu moudrosti.
„Svatá Kateřina kdesi napsala, že půst je výtečná pomůcka,
jejímž prostřednictvím je možné spatřit Boha. S jejím aforizmem je ta
potíž, že ve skutečnosti jde o to spatřit Boha i bez
pomůcek.“

Složitý děj, množství postav,
postupné odhalování informací spolu s hlubokými myšlenkami a teoriemi,
prolínáním reality, představ a až fantaskních situací činí
z Tiché dívky náročnou četbu. I přes tuto složitost se ale
Høegovi daří udržovat svižné plynutí děje, napětí a naši zvědavost.
A navzdory podivným událostem a tajuplným postavám vytváří místy až
bolestně reálný obraz člověka v moderním světě, který hledá nějaký
smysl, ať už v lásce, Bohu nebo v pomoci druhým. Člověka, který se
snaží zorientovat v této džungli a zároveň se zachovat správně, ať už
to znamená cokoli.

Tichou dívku lze číst více způsoby. Jako téměř detektivní
příběh, jako cestu fantaskním světem, který dost připomíná ten, ve
kterém žijeme, jako hluboké zamyšlení nad základními životními
otázkami a hodnotami. Je to kniha, která stojí za přečtení, a stojí i za
to, aby se k ní člověk vrátil. Snad jedinou její slabinou je závěr.
Odhalení zbylých souvislostí a motivů nepřináší ani tak radost nebo
zadostiučinění, jako spíš zmatek, a možná i zklamání. Částečně
v tom můžeme vidět účel – v životě to tak koneckonců bývá, že
to, o co ze všech sil bojujeme, vypadá v cíli naší cesty úplně jinak,
než jak jsme si to představovali. Ovšem ve srovnání se sedmi předchozími
kapitolami postrádá poslední část lehkost a jasnost, nepůsobí už tak
přirozeně a přesvědčivě.

Tichá dívka je rozhodně výjimečnou knihou. Nezbývá než
doufat, že tentokrát překoná Peter Høeg negativní kritiky v domácím
Dánsku rychleji než v případě románu Žena a opičák a nenechá
nás na svou příští knihu čekat dalších deset let.

Ukázka:

Sestra Glorie přinesla na tácu polévku a housku. Krátce se před
jídlem pomodlil, pak se zakousl do pečiva.
„Modlení před jídlem je blaho,“ řekl. „Modlitba dovolí tomu, kdo se
modlí, prožít vlastní mikroskopickou smrt a znovuzrození. Člověk spadne
do božský beztvarosti, potom se zformuje nanovo a povstane jako kojenec, ale
se všema mozkovýma buňkama, chuťovýma pohárkama, s neporušeným sluchem
a plnou potencí. Samozřejmě v ideálním případě.“
„Vy tu hubu nezavřete, ani kdyby před vámi stál archanděl,“ poznamenala
Afričanka.

Peter Høeg, Tichá dívka, Argo, Praha, 2009, překlad Helena
Březinová.