Na knihu s názvem "Medojedky" jsem několik let jen zírala přes sklo naší domácí knihovny, ale nechtělo se mi ji vyndat ven, natož ji číst. Odrazovala mě její tloušťka. Toto léto jsem však svou bázeň překonala a knihu jsem nejen vyndala ven, ale dokonce jsem ji i přečetla. A dobře jsem udělala. Není to totiž kniha silná pouze svou vazbou, ale také obsahem. Autorem románu je Robert Ruark (1915–1965), vrstevník a kamarád Ernesta Hemingwaye. Román je silně autobiografický.
Hlavní hrdina Alec Barr je známý americký spisovatel. Poslední dobou se
mu ale nedaří napsat nic dobrého, je nespokojený sám se sebou. Najednou
si ve svém domě se svou manželkou a každodenními úkony připadá, jako by
ho někdo škrtil. A tak se rozhodne s tímto životem skoncovat. "Jdu
pryč." "Kam pryč a co to s tebou vlastně je?!" "Na obě otázky stejná
odpověď – nemám nejmenší tušení." Sebere se a odejde. Takto kniha
začíná a pokračuje (skoro celá) ve stejně svižném tempu. Autor nás
neustále udržuje v pozornosti tím, že se občas vrátí do minulosti a
postupně nám odkrývá Alecův život. V jiných knihách časté vracení se do
minulosti může působit rušivě, zde to ale vůbec nevadí.
Alec se z chudého studenta postupně dohrabal na místo novináře, později
spisovatele, oženil se s Amelií, zvykl si na luxus a začal žít
spořádaným rutinním životem. Ale v jedné věci spořádaný není a nebyl –
jeho slabostí byly vždy ženy. Proto je trochu ironie osudu, že Alec
nemůže mít děti. Jedna z jeho největších lásek je herečka Barbara
Baynová. Seznámí se s ní zcela náhodně a za pár hodin nato se spolu
válejí v posteli. Pak se jejich cesty rozejdou, ale Alec si Barbaru po
svém odchodu od Amelie vyhledá a začíná pro něj divoký život – flámují
celé noci, hodně pijí, hodně dovádějí v posteli a Alec se cítí svobodný
a šťastný. "Byly dvě hodiny ráno a Alec Barr si pomyslel, že vlastně
promarnil většinu svého života, když ještě nikdy nekopal v Greenwich
Village do popelnic v doprovodu krásné blondýnky…" S jeho tvůrčí
činností to jde z kopce a to mu pomůže uvědomit si, že mu rutinní život
chybí, že ho potřebuje. Po divoké hádce Barbaru opouští. Zaplétá se do
dalších milostných pavučin – pozve na svou loveckou chatu v New Jersey
svou kamarádku z dávných dob a její dceru Penny, kterou kdysi hlídával.
Penny už ale není malá, do Aleca se zamiluje a my sledujeme souboj
matky a dcery, protože obě chtějí stejného muže. Alec se navíc potkává
s charismatickou Jill. Pak uzraje rozhodnutí požádat Amelii, aby se
vrátila. Ta se vrátí ráda, ale jejich život se stává nesnesitelným,
nechtějí se ani slovem zmínit o minulosti – tedy spíš oba čekají, až
začne ten druhý. Atmosféra je jako před výbuchem. Řešení přijde brzo –
Alec dostává nabídku jet do Afriky dělat reportáže o rituálních
vraždách a nejen o nich. Než však odjede, setkává se znovu s Jill a
jejich vztah má být zpečetěn sňatkem. (To by se ovšem nerozhodný Alec
nejprve musel rozvést s Amelií. A Amelie je pro něj jediný pevný bod,
jeho jistota). Alec se v Africe dovídá dvě špatné zprávy – jedna z nich
je, že Amelie žádá o rozvod. Po návratu domů a po rozvodu jede na svou
loveckou chatu, jeho jistota se sesypala, navíc zjišťuje, že je skoro
impotentní. Je téměř vehnán do manželství s mladou Penny (potence se mu
vrací). Jak ale může vypadat manželství dvou lidí, které dělí dvacet
let? Na scénu opět nastupuje Barbara Baynová. Alecova nová kniha slaví
velké úspěchy. Alec sám se však dovídá o své vážné, a pro člověka, jako
je on, ponižující nemoci, kvůli které udělá několik důležitých
životních rozhodnutí. Závěr knihy je strhující, smutný, šťastný a
hlavně plný černého humoru. Kniha Medojedky je trochu smutný román,
který zpracovává hodně témat – neschopnost komunikace, neschopnost a
neochota naslouchat druhým, poznávání sebe sama (to, že je člověku
skoro padesát, ještě neznamená, že se dobře zná), život spisovatele a
se spisovatelem a spoustu dalších. Za nejslabší pasáže považuji ty, ve
kterých autor ústy Aleca zaníceně popisuje Afriku (možná kdybych v
Africe někdy byla, byla bych taky zanícená), a ty, které se týkají
období v Americe po druhé světové válce. Naopak nejsilnější pasáže byly
všechny dialogy, obzvlášť ty probíhající v hádce. Knihu rozhodně
nedoporučuji těm, kteří nemají trpělivost (sedm set stránek je sedm set
stránek), a doporučuji ji těm, kteří se snaží stát se spisovateli.
A na závěr trochu citace: "…Tu tvou poslední sprostou otázku snad radši
přejdem, ne?" řekl nevzrušeně. "To bylo pod tvou úroveň, i když
připouštím, že jsi velice rozčilená." "Že jsem velice rozčilená, no to
mě podržte," pokračovala Amelie. "To bych řekla, že jsem rozčilená.
Bodejť bych nebyla rozčilená, když chlap, se kterým žiju v manželství
už nevím kolik let, mi najednou beze slova uteče a spustí se s nějakou
odbarvenou courou." "A co ty tvoje blond vlasy, babičko? Ty jsou pravé,
že?" Alec neodolal. "O moje vlasy se nestarej. A pak se dozvím o té
Dině a celé té povedené rodince. A když už probíráme bohatý a plný
život Alexandera Barra, co ta tvá zrzka?" "Ježíšmarjá, jaká zrzka?"
Alecův hlas byl opravdově zmatený. "Víš dobře, jaká zrzka, ježíšmarjá.
Ta, cos po ní lezl na obědě u Laurenta." "Ach tak, tahle zrzka. Ta, co
jsem ji tam znásilnil na koberci?" "Ano, tahle zrzka. Nevím, jak se
jmenuje, ale prý je moc hezká. Další členka tvého harému?" "Kéž by
byla," řekl Alec hořce…
Napsat komentář