Jen několik měsíců po poslední
sbírce Pomníky z asfaltu (jejíž recenzi
si na našich nekulturních stránkách můžete přečíst) vyšla Pavlu J.
Hejátkovi další drobná knížka nazvaná V prachu dvaceti let…
Shromažďuje zde verše, které vznikly v průběhu roku 2009 jako reflexe
dvacátého výročí sametové revoluce. Kdo jiný by koneckonců měl na
podobnou událost reagovat než jeden z mála českých politických
básníků?
Charakter této příležitostné sbírky je
dobře patrný už při prvním pohledu na samotnou knihu. Formát i grafická
úprava textu jsou stejné jako u předchozí sbírky Pomníky
z asfaltu, což naznačuje blízkou spřízněnost obou děl, a chmurné
černošedé ladění obálky zase vypovídá o převládajícím pocitu,
který verše uvnitř naplňuje.
Autor totiž nenapsal žádnou jásavou ódu na revoluci (a při pohledu na
celek jeho díla by to snad ani nikdo neočekával). V básních se mísí
nostalgické vzpomínky na naděje, jež události před dvaceti lety vzbudily,
a hořké zklamání ze skutečného vývoje polistopadové politiky
i společnosti. Pocit osobní prohry a křivdy je zde ještě mnohem
silnější než v dřívější sbírce, Hejátko v sobě náhle nenachází
téměř ani špetku obvyklého šibeničního humoru. Zůstává jen ostrá
kritika a přiléhavé metafory, jimiž dokáže dobře vystihnout současný
smířlivý postoj společnosti ke „starému režimu“.
Pocit osobní prohry a křivdy je zde ještě mnohem silnější než
v dřívější sbírce, Hejátko v sobě náhle nenachází téměř ani
špetku obvyklého šibeničního humoru.
Ačkoli jsou však jeho postřehy trefné, celkové ladění je snad až
příliš bezvýchodné. Jako řešení Hejátko nabízí anarchistické obrazy
střelby (mnohdy sebevražedně zaměřené proti sobě), ty však působí
dojmem osamělého a prázdného gesta, které neladí s reflektivním,
intimním charakterem sbírky. Mnohem autentičtěji vyznívá náznak čistě
osobního smíření s dějinami a zralé vyrovnanosti v několika
závěrečných verších. Možná je předzvěstí dalšího Hejátkova
vývoje – ale to ukážou až další díla.
Hodnocení: 90 %
Ukázka:
Zapomněli jsme na ostnáč
a zpíváme si La vida,
posloucháme Michala Davida
pár let po jeho Krocích…
I hvězdy k ránu lžou,
tak co s tím?
Jediná možná cesta
je neprůstřelná vesta
a???
Zastřelený stín?
Pavel J. Hejátko, V prachu dvaceti let…, Oftis, Ústí nad Orlicí, 2009.
Související:
Pavel
J. Hejátko – Pomníky z asfaltu
Pavel
J. Hejátko – Hlenobytí/Tanec kostlivců
Rozhovor
s Pavlem J. Hejátkem
Napsat komentář