Paolo Coelho – Vítěz je sám

Abyste pronikli do světa filmu
anebo modelingu, potřebujete pevnou vůli a hodně štěstí. A když budete
dlouho tvrdě dřít, dostanete se až na vrchol, odkud ale zase spadnete.
A celou tu dobu budete nešťastní, obklopeni falešnými přáteli… Pokud
jste ještě neslyšeli, že sláva a peníze nejsou v životě všechno,
přečtěte si Vítěz je sám, novou knihu od Paula Coelha o jednom
dni na Filmovém festivalu v Cannes.

Téma je to opravdu exkluzivní, ale v podstatě se nedozvíte víc, než se
dá vytušit ze zpráv ze šoubyznisu. Ovšem pokud věříte všemu, co se tam
říká, a nepodezříváte zářivé úsměvy celebrit věnované kamerám
z přetvářky, dočkáte se některých nečekaných odhalení. Míra
překvapení pak bude záviset na osobních zkušenostech a naivitě/skepsi
každého čtenáře.

Zákulisí života celebrit však není
hlavním tématem knihy, ve které se prolínají osudy několika různých
postav, které se setkaly v Cannes na začátku filmového festivalu. Oním
tématem je spíš hodnota lásky a věrnosti v osobním životě a píle a
štěstí v životě pracovním. A samozřejmě pomsta. Zní to jednoduše a
ničeho složitějšího se opravdu nedočkáte. Po prvních dvou vleklých
třetinách, kdy je tok textu jen občas přerušen nějakým zvratem a spíše
ještě více retardován věčnými retrospektivami, konečně začne děj
nabírat spád a připomíná detektivní příběh. Coelho sice v předmluvě
předznamenavá, že „nejde o thriller, ale nelítostný obraz toho, kam
jsme dospěli“, ale nedaří se mu čtenáře přesvědčit, že nemá
nic do činění s ledasjakým napínavým čtením pro dlouhé večery, ale
s kvalitním společenským románem. Naopak! Je škoda, že se slibně
rozvíjejícímu popisu detektivního pátrání nedostal větší prostor.

Vítěz je sám se v dnes už poměrně rozsáhlé Coelhově
tvorbě zařadil k těm méně známým „nemagickým“ románům a novelám.
Tedy i příběh zde se odehrávající je prost paranormálních jevů, ale
najdete zde i jiné, coelhovsky příznačné motivy jako protekční banku a
okrajově i spirituální tematiku. Sice se (díkybohu!) nedočkáte žádných
iniciací ani obřadů nebo duchovních cest, ale i přesto některé postavy
občas používají podobenství a dech beroucí moudra jako „Ta
nejdůležitější slova ve všech jazycích jsou jen drobná slůvka“.
Naštěstí to není příliš často, takže máte šanci, že knihu zdárně
dočtete až do konce. Ten je sice překvapivý, ale výsledný dojem
nezachrání.

Dialogy jsou tvořené dlouhými replikami – působí nevěrohodně a
nenabízí vnitřní charakterizaci postav. Těch je celá řada, ale v jejich
příbězích pořád dokola čteme to samé: jak je těžké dostat se mezi
nejlepší a jak těžký a prázdný život vedou ti, kterým se to
podaří.

Těžko posoudit, do jaké míry se
jedná o autorský záměr, ale jedna z hlavních postav, vyšinutý
psychotický vrah, svým přesvědčením o správnosti svého konání
připomíná hrdiny jiných Coelhových knih hledajících osvícení. Je snad
novou radou k cestě za povznesením: Jděte a prolijte krev nevinných? Není
to úplně původní myšlenka, ale takové bychom u Coelha stejně ani
nehledali.

A co stojí za názvem jeho knihy (a této recenze)? V prvé řadě jsou
osamocené všechny postavy, které se střídají v hledáčku vypravěče.
Přestože dosáhly absolutní špičky ve svém oboru a mají, nač si
vzpomenou, jsou vlastně opuštění a stále nespokojení. To samé se ale dá
říci o postavách, na které úspěch teprve čeká, nebo si jej už dávno
prožily, a stejně tak i o těch, u kterých víme, že nikdy k vítězům
nepatřily a patřit nebudou. Takže nejen vítězové jsou sami. Čekali jste
něco lepšího? Můžete si najít nějaký vlastní výklad, jestli vám za to
Coelho bude stát…

Ukázka:

Jen v kalhotkách ji odvedli do koupelny. Tam už byla instalovaná
přenosná souprava na mytí a sušení vlasů a čekal na ni nějaký člověk
s vyholenou hlavou, požádal ji, aby si sedla a dala hlavu dozadu, do
jakéhosi kovového umyvadla. Když jí myl vlasy, používal ruční sprchu
upevněnou ke kohoutku výlevky, a stejně jako všichni ostatní tady vypadal,
jako by se octil na pokraji nervového záchvatu. Stěžoval si na hluk
zvenku – když má pořádně pracovat, potřebuje mít klid, jenže ho nikdo
neposlouchá. A co víc, nikdy nemá dost času na to, aby udělal, co chce,
všechno se vždycky dělá na poslední chvíli.
„Nikdo nechápe, jak obrovskou zodpovědnost mám.“
Neříkal to jí, ale sám sobě. Pokračoval:
„Když jdete po schodech, myslíte si, že vidím vás? Ne, já vidím svou
práci. SVŮJ make-up, SVŮJ styl účesu. Vy jste jen platno, na které já
maluju, kreslím, kde vytvářím své skulptury. Když udělám chybu, co pak
lidé řeknou? Můžu přijít o místo, víte?“
Gabrielu to urazilo, ale na tohle si musela zvyknout. Takový už je svět onoho
oslnivého kouzla a lesku. Později, až bude doopravdy někým, vybere si
vychované a vlídné lidi, kteří by s ní pracovali. Teď se zaměřila na
svou největší ctnost: trpělivost.
Rozmluvu přerušil hluk fénu, připomínající hluk startujícího letadla.
Proč si tedy naříká na rámus venku?
Poněkud bezostyšně jí vysušil vlasy a požádal ji, aby šla rychle k té
přenosné šatně. Tam se jeho nálada zcela změnila: mlčel, pozoroval podobu
v zrcadle, jako by byl v nějakém jiném světě. Přecházel ze strany na
stranu a používal fén a kartáč stejně, jako Michelangelo používal
kladivo a dláto, když pracoval na Davidově soše. A ona se snažila hledět
upřeně před sebe a vzpomínala na verše jednoho portugalského básníka:

„Zrcadlo odráží věrně – nemýlí se, protože nemyslí. Myslet
v podstatě znamená mýlit se.“

Paulo Coelho, Vítěz je sám, Argo, Praha, 2009, překlad Jindřich Vacek.