Olga Tokarczuková – Anna In v hrobech světa

Mýty jsou nadčasové příběhy,
z nichž si my lidé i dnes odvozujeme naše životy. Jsou v nich obsaženy
naše obavy, přání, způsob vnímání světa. A zpracovat starověký
mýtus v moderním duchu, to je velká výzva, na niž odpověděla v rámci
knižní série s názvem Mýty více než desítka předních
světových spisovatelů. Chopila se jí i úspěšná polská prozaička Olga
Tokarczuková, která má na svém kontě hezkou řádku prestižních
literárních ocenění. Ve své poslední knize s názvem Anna In
v hrobech světa jen dokazuje, že svět mýtů a dnešní moderní doba
mají k sobě docela blízko – i když obojí může být v jejím
podání ryze fiktivní.

Také bohové podléhají osudu. Když přijde chvíle, kdy bůh či bohyně
uslyší uvnitř sebe jasný hlas toho, co dělat, není zbytí. Také oni musí
podstoupit dlouhou cestu, jejíž konec se zdá zahalen mlhou – a může
skončit jakkoli. Protože osud, který zachovává řád a harmonii světa, má
větší moc než oni sami.

Sumerská bohyně Anna In, Inanna,
jednou pocítí své osudové volání. Musí sejít do podsvětí a smířit se
se svou sestrou-dvojčetem, vládkyní smrti, která zahořkle přijímá do
své říše každého z města živých, jehož čas nadešel. Z podzemní
říše ale není návratu. Paní smrti je temná, cholerická, po celé věky
trpí tím, že zatímco její sestra Anna In kypí životem a energií,
jediným svým dotekem daruje život i neživým věcem, ona se musí smířit
s chladem a temnotou. Zatímco Annu In lidé milují a ona si užívá jejich
obdivu i zástupu milenců, Paní Druhá Strana zalévá své mrtvé milence do
plexiskla a nezná lásku.

Avšak rub vždy potřebuje líc – ne nadarmo existuje na světě noc a
den, bílá a černá, jin a jang, dobro a zlo, život a smrt. Když vládkyně
podsvětí připraví Annu In v záchvatu zuřivé radosti a zadostiučinění
o život, začne umírat pomalu a bolestně ona sama. Je proto potřeba najít
náhradu – někoho, kdo se obětuje a dobrovolně přijme smrt, aby se
bohyně života Anna In mohla navrátit z podsvětí, její sestra se uzdravila
a řád světa zůstal zachován. Protože nelze oživit někoho jen tak, bez
následků – ani paní smrti nemá takovou moc. Tu má jen nezištně
milující bytost – a je jedno, jestli je to bůh nebo člověk.

Starobylý mýtus o bohyni Inanně, která sestoupí do podzemí, najde svou
sestru, přemůže samotnou smrt a opět se navrátí do světa živých, je
skutečný – nalezneme ho zaznamenaný na sumerských hliněných
destičkách. Tokarczuková se snaží tento mýtus oživit a udělat ho co
nejskutečnější, co nejbližší dnešnímu čtenáři. Ve své snaze uspěla
ale jen napůl. Lidé v jejím vyprávění sice mají veškeré technické
vymoženosti dnešního světa, avšak punc starobylosti a s ní spojeného
patosu přesto nelze příběhu odejmout.

Dnes už není možné spasit svět pouhou
svou existencí a láska ani smrt již nemají ono starověké výsadní
postavení, nevnímáme je tak fatálně. Snad proto i přes perfektní
stylistickou vybroušenost a vytříbené metafory příběh čtenáře
nepohltí. Mezi ním a znovuoživeným mýtem totiž stále zůstává jako
propast či jako stěna oněch několik tisíc let, které dělí vznik mýtu a
vznik knihy Tokarczukové.

Nejsou ale mýty dodnes čteny a do určité míry uctívány pro svůj
slavnostní tón, hrdost a sebedůvěru hlavních hrdinů? Nemá si při čtení
mýtů člověk uvědomit své postavení ve světě a svou nicotnost
v porovnání s osudem řízenou existencí? Pokud ano, jen těžko se lze
ztotožnit s něčím, co nás zdaleka převyšuje. V tomto ohledu tedy
Tokarczuková oživila mýtus o Inanně opravdu precizně a bez jakéhokoli
závdavku pro kritiku.

Ukázka:

Slunce a měsíc putují střídavě po vzdáleném nebi, jsou tu sotva
vidět. Málokdy sem dopadá sluneční svit, ošklivý, posekaný, rumpsteak ze
světla, cáry. Měsíc se rozpustil, stal se odstřižkem nehtu. Konečně
zmizel. Ale zdá se mi, že slyším jeho černé světlo, odráží se od
ocelových konstrukcí a zní mi v uších: je to divná hudba, několik
tónů, které přecházejí v šelest, šumění. Myši se na chviličku
zastavují na svých toulkách a s údivem na mě hledí – co tady dělá ta
drobná žena, ten člověk, na koho čeká? Dokonce i ony to vědí – kdo
tam vešel, už nevyjde, vždyť je to zřejmé, tak co očekává ta ubohá
bytost? Klevetí mezi sebou, tetky. Házím jim drobky, mají raadost
z kořisti. Důkladně si ji prohlíží.

Olga Tokarczuková, Anna In v hrobech světa, Kniha Zlín, Zlín, 2008, překlad
Jan Faber.