Cestovat neznamená jen poznávat místa a lidi, ale také poznávat sám sebe. Jak spolu tedy mohou souviset odlehlé irské ostrovy, kde se lidé „cítí blíž Brooklynu než Dublinu“, a pracovní návštěva jednoho podivínského fotografa, asi vůbec prvního Švýcara, který sem kdy podnikl cestu, a to zrovna v nepříliš vhodném ročním období? Odpověď naleznete v cestovním deníku Nicolase Bouviera – Deník z Aranu a jiných míst.
Švýcarský básník, fotograf a novodobý poutník Nicolas Bouvier byl jedním z nejlepších spisovatelů-cestovatelů, tzv. travel writers. Kultem se stal už jeho první cestopis Návod k použití světa (1963, česky vydala Tichá Byzanc, 2001). Nutno říci, že jeho poslední cestopis, kterým je právě Deník z Aranu, posunul laťku zase o kus výš.
Deník z Aranu a jiných míst zachycuje Bouvierovu návštěvu Aranských ostrovů, nacházejících se pár desítek kilometrů od západního pobřeží Irska: „…žádná irská historie neobjasňuje, co vedlo Kelty k tomu, aby se pár století před Kristem usadili na nejvzdálenějších, větrem bičovaných a rameny nebezpečného moře odloučených ostrovech…“ Bouvier sem přijíždí jako fotograf-novinář a místními je okamžitě zařazen do klasického schématu „cizince-na-ostrově-v-zimě“. „To je taky nápad, vypravit se sem v zimním marastu, když koncem května tady máme třicet pět odrůd orchidejí a divokých sasanek a devatenáct druhů včel. A teď… nic, vůbec nic (…),“ podezřele vítá Bouviera jeden z místních ostrovanů. A Bouvier se i přes svůj nepříznivý zdravotní stav toto zdánlivé „nic“ vydává prozkoumávat. V horečnatých stavech se potácí po ostrově a v nehostinné pustině objevuje mnohem víc, než je na první pohled patrné. Jsou to okamžiky, kdy vítr rozežene mlhu a skrz šedou masu mraků se na pár vteřin objeví slunce, okamžiky, kdy Bouvierem zmítá horečka a on pozoruje svoje tělo jako cosi cizího, jako překážku, kterou je nutné překonat. „Nic? a co ten hřebec, kocour, ovce, celý ten bestiář tetelící se v té arktické ledárně, to ustavičné kvílení, to přece není nic. Spíš je to něco jiného.“
|
Obdivuhodná je především plynulost textu, což u deníků nebývá vždy pravidlem, popisy přírody, útržky z historie se zde prolínají se sebereflektivními záznamy vlastních pocitů, v nichž má největší prostor pocit nedostatku, prázdnoty. |
Bouvier je cestovatel, který se rád nechává okouzlovat jak běsnícími živly, tak i nenuceností všedních okamžiků, čemuž odpovídá i jeho imaginativní styl psaní. Neustálý proud vjemů a asociací tvoří proměnlivou síť, kterou jako pavouk brázdí Bouvierův poetický jazyk. Jeho obrazy krajin září barvami a působí jako nenucené tahy štětce po bílém plátnu, které jsou v okamžiku nanesení stvořené k věčnosti. Obdivuhodná je především plynulost textu, což u deníků nebývá vždy pravidlem, popisy přírody, útržky z historie se zde prolínají se sebereflektivními záznamy vlastních pocitů, v nichž má největší prostor pocit nedostatku, prázdnoty. „Kdesi hluboko uvnitř cítím, jak život plyne ve své dokonalé volnosti, krouží, rozbíhá se a rozutíkává jak kuličky rtuti. Mám podezření, že se myšlenky vzájemně navštěvují, nápady soupeří mezi sebou a baví se tak, aniž by mě přizvaly.“ Právě chůze krajinou a fyzická vyčerpanost jsou pro Bouviera prostředkem, jak tyto pocity překonat. Jako by se na jeho cestách, za veškerou realitou, za každým kamenem, na každém „nemístě“ měl každou chvíli objevit průlom do nějakého dalšího světa, v kterém splyne cestovatelův vnitřní svět s nekonečností světa vnějšího.
Jen díky cestovatelskému nadhledu a jemnému humoru N. Bouviera tak můžeme nahlédnout do neznámých krajin Aranských ostrovů, ale i cestovatelovy vlastní krajiny duše. „V krajinách tvořených málem se cítím jako doma…,“ přiznává Bouvier, a i přes tento minimalismus je jeho poznání odlehlých irských ostrovů jedinečné. Cestopis z Aranu je v tomto vydání doplněn starším cestopisem z Koreje a čínského Si-anu, které jen potvrzují účinnost Bouvierova básnického způsobu psaní. Deníkem z Aranu se spisovatelské dílo Nicolase Bouviera v roce 1990 uzavřelo. Že je to právě tento cestopis, je nanejvýš symbolické.
„V Irsku jsem nikdy nezažil pocit naplněnosti. Bílá místa, cosi děravého, neúplného jako stupnice, ve které chybí nota, šachovnice, z níž odstranili věže. Chybějící zvuk, barva, třeba i osoba ve mně budily pocit, že přicházím přesně o chvilku dřív nebo později, že jsem okamžik překvapil ve stavu nedotaženosti.“
Napsat komentář