Když letos získala Nobelovu cenu za literaturu Britka Doris Lessingová, vášnivá diskuse o důvodech a oprávněnosti takového rozhodnutí ovládla většinu mediálního prostoru, který jí byl věnován. A že ho nebylo málo. Zdá se, že literární dílo Lessingové se skrývá za jejím přívlastky ověnčeným jménem. Je na čase obrátit objektiv kamery z autorky na její tvorbu.
Doris Lessingová není v Česku bohužel příliš známá a pozornost jí nevěnovalo ani mnoho nakladatelství. A tak ten, kdo nechce dát pouze na dokola omílané hodnocení její tvorby jako „feministické“, nebude mít snadné dostat se k jejímu dílu v češtině. Jako jedna z možností se mu nabízí soubor povídek Muž a dvě ženy. I když se nejedná o zrovna čerstvou záležitost (napsána byla v první polovině šedesátých let), zaujme tato kniha i v současnosti. Téma mezilidských vztahů a s nimi spojené hledání vlastní identity totiž asi nikdy neztratí svou přitažlivost. A jak se zdá, moc se za těch čtyřicet let nezměnilo.
Redukovat myšlenková východiska autorky pojmem „feministický“ a zaškatulkovat knihu mezi „ženské čtení“, jak se často děje, je nespravedlivě zjednodušující. Rozmanitost témat a pestrost hlavních postav jednotlivých povídek je na tak malém prostoru obdivuhodná. Nejpřesněji míří Lessingová na svůj cíl v boji o čtenářův zájem v popisech nálad a duševních stavů svých postav. Obrazy jejich vnitřních dramat, procesy odcizení se svému okolí i sama sobě, ale i portréty lidí vyrovnávajících se s banální existencí a zevšedněním nabývají maximální přesvědčivosti.
|
Obrazy jejich vnitřních dramat, procesy odcizení se svému okolí i sama sobě, ale i portréty lidí vyrovnávajících se s banální existencí a zevšedněním nabývají maximální přesvědčivosti." |
Takto sleduje autorka pod svým psychologickým mikroskopem nejen ženské, ale i mužské protagonisty – v křehkém příběhu o mladém chlapci, kterému se zhroutí sen o platonické lásce k neznámé ženě (povídka Žena na střeše), nebo v profilu muže, který si svou sebedůvěru založil na tom, že dostane každou ženu, kterou si usmyslí; i za cenu trapnosti (povídka Jedna z vyvolených). Citlivý přístup k mužským postavám se projevuje i v těch povídkách, v jejichž popředí stojí ženy. Nejzávažnější a nejpůsobivější z nich je povídka Pokoj číslo devatenáct mapující rozklad šťastného manželství a citové rozpoložení ženy, která složitě hledá svou vlastní identitu poté, co se dozví o manželově nevěře.
Hlubokých vnitřních hnutí postav se Lessingová zmocňuje jazykem překvapivě srozumitelným a oproštěným od jakékoliv zbytečné vyšperkovanosti. Tento minimalismus umocňuje náznakovostí některých zápletek, která ponechává prostor pro čtenáře a jeho představivost. Taková otevřenost více interpretacím umožňuje čtenáři promítat do příběhu sebe sama a tak jej znovu aktualizovat. Povídky o nevěře, lásce, nudě a (ztracených) ideálech tak po čtyřiceti letech od svého vzniku nacházejí paralelu i v současném světě.
Hodnocení: 85 %
Ukázka:
„A tak promýšlel ten pár své manželství, střežil je a pečoval o ně jako o maličkou bárku plnou bezbranných lidí na prudce rozbouřeném moři. A to moře bylo hodně neklidné… Ve světě zuřily strašlivé bouře, ale naštěstí ne příliš blízko – což ovšem neznamená, že by je Zuzana s Jiřím sobecky pomíjeli, oba byli dost informovaní a odpovědní. A vnitřním bouřím i písečným přesypům porozuměli už dávno a přesně si je zamapovali. Všechno bylo tedy v pořádku. Na nic se nezapomnělo. Co tedy na tom, že si někdy připadali tak vyprahlí, tak ploší? Lidé jako oni, kteří přečetli na sta knih (psychologických, antropologických i sociologických), museli být přece připraveni na onen pocit vyprahlosti a dobře ovládaného neuspokojení, jímž se vyznačuje inteligentní manželství.“ Str. 176
Napsat komentář